Běla Kolářová a Peter Fabo: Milujeme světlo

Dobrý deň Bělo,
môžem Vás oslovovať krstným menom? Ste prvá Běla, fotografka, umelkyňa ktorú poznám. Páči sa mi Vaše meno, páči sa mi Vaša práca, drobné nepresnosti, ktoré prezrádzajú proces tvorby. Určitě to boli dlhé hĺbavé chvíle. Hľadanie polohy medzi prísnosťou a hravosťou, komponovanie, vyvolávanie, váhanie kedy obraz ustáliť. Je mi cťou, že sa stretávame práve tu.
Peter

Peter se seznamuje s Bělou Kolářovou a na první pohled se zdá, že se naparuje, předvádí, provokuje, zabírá prostor a co víc, odvažuje se odpoutat od stěn a vstoupit do prostoru. Běla Kolářová, jakožto osobnost historie českého výtvarného umění, si však s takovými projevy nezadá. Stojí tu pevně ve svých idejích, za svými díly. Dnes se neztrácí ve stínu jiného autora, namísto toho si po pozornějším zhlédnutí můžeme všimnout drobných detailů a náznaků v postoji jejího partnera. Peter Fabo přes všechnu okázalost a zvolené prostředky jedná s úctou, něžně vzdává hold a přiznává Běle její náležité místo. Přeci jen už na to má věk a ví co se patří. Zjevně je rád, že tu může být hned po jejím boku. Zdá se, že návštěva těchto dvou autorů u Josefa Sudka se zdařila. Je to příhodné místo k setkáním význačných osobností fotografie. Ovšem naši aktéři, snad budoucí přátelé, se poněkud vymykají. Stojí na pokraji fotografie přesto, že oba využívají její nejzákladnější principy. Oběma tato poloha nad míru svědčí a ono mediální vymezení je zde spíše pro vytvoření souvislostí, nikoli kontextu. Autory pojí totožné zkušenost s procesem tvorby. Bez pochyby naráželi oba na stejné zádrhely a oba, ač se to nezdá, pracují s toutéž pokorou, kterou si temná komora žádá. Na výstavě mezi nimi vzniká jemné napětí, na křehké práce Kolářové, levitující v průhledných plátech hmoty bez rámu, volně reaguje Fabův obraz s elipsami zavěšený do prostoru. Výměna názorů se odehrává napříč celým prostorem.
Elsa Rauerov.