Hloubková sonda
Vytvořeno: 5. 4. 2016 od Absolvent

Výstava Jana Pfeiffera a Radka Brousila

Hloubková sonda

 

vernisáž výstavy: čtvrtek 7. 4. 2016 v 19 hodin

8. 4.–29. 4. 2016

 

Galerie SPZ, Pštrossova 8, Praha 1

 

 

Úvodní slovo Václava Janoščíka:

Instalace pro galerii SPZ vznikla v partnerské spolupráci, tak se host stal spoluautorem.

1880 dokončil Andreas Böclin první ze svých obrazů Ostrova smrti.
Všechny verze tohoto plátna otevírají skalnatý ostrov s bránou,
cypřiši a pohřebními komntami, mezi kterými je také jedna s iniciály autora. Převozník přiváží rakev se zesnulým, vyvolává tak jedinýposlední pohyb, dynamiku odcházení a pádu.


Konec 19. století, důsledky průmyslové revoluce, nadcházející
dekadence, ale i vyostřování kulturních a národních rozdílů rezonují s tématem konce a pádu. Sám Andreas Böcklin dokončil pět maleb, ale inspiroval celou řadu dalších tvůrců. Ze smrti a pádu se stává společenské téma; prodlužují se a zůstávají nikoli na konci či okraji, ale ve středu naší obrazotvornosti. Představují zvláští pomalou dynamiku; ne okraj, ale záhyb, či zvlnění.


1948 13. května je nalezeno tělo Jana Masaryka na nádvoří, pod okny jeho bytu v Černínském paláci. Zůstávají pochyby o příčinách pádu z okna, ale také politické změny a socha ženy na Masarykově stole.
Prázdný byt a nepořádek dávají prostor dohadům a teoriím.


Stejně jako Ostrov smrti ani pád Jana Masaryka nepřestává vyvolávat zájem. Proběhlo hned několik vyšetřování (1948, 1968–1969, 1993–1996 a 2001–2003) a celá řada spekulací o motivech případné (sebe)vraždy.
Náhlý konec, pád není jen omezenou, definitivní událostí, ale násilně se vřazuje mezi život konkrétního člověka a možnosti dalšího (politického) vývoje.


Konec se z okraje přesouvá do středu pozornosti i na této výstavě. Není definitivním okrajem malby, či instalace, ale spíše tím, co ji drží pohromadě. Navíc spojení existenciálního a mocenského rozměru dává metafoře a estetice padání zvláštní (snad maskuliní) náboj.


Jako kdyby každý osud a každé vyprávění vyžadovalo a volalo po svém konci. Dobře víme, že každý superhrdina potřebuje také padoucha. Zatímco první postava zachraňuje lidské životy a často i celý svět, protikladná, vlastně zajímavější, role se snaží nejenom svět zničit, ovládnout, či podrobit, ale především být svědkem tohoto konce;sledovat pád.


Je v tom něco nesmírně estetického. Možná jsme dlouho přeceňovali roli pozitivních charakterů a přehlíželi skutečnost, že se ztotožňujeme také se zápornými hrdiny. Jsme fascinování smrtí a padáním. Snad si myslíme, že promýšlením a sledováním pádu, se připravíme, nebo dokonce
vyhneme vlastnímu konci.


Václav Janoščík