Magdaléna Uhlířová součástí týmu, který vyhrál 3. místo v ceně SUPERSTUDIA
Vytvořeno: 10. 3. 2020 od Architektura I

Studentka Ateliéru architektury I Magdaléna Uhlířová byla součástí tvůrčího týmu, který vyhrál 3. místo v 10 ročníku SUPERSTUDIA.  O dosažení ocenění se s ní společně zasloužili Pavla Nesvadbíková a Oskar Madro z FA VUT v Brně. Jejich projekt pracoval se satelitními městy, pro které navrhovali vrstvu občanské vybavenosti.

Architektonická soutěž SUPERSTUDIA se zaměřuje je určena pro studenty českých a slovenských vysokých škol. Do soutěže se celkem přihlásilo 137 týmů, které řešili volně pojaté zadání vypracované vedoucími architekty studia OMMX z Londýna. Zadání nazvané „SKIN“ se zaměřilo vnější pláště budov. Studenti si měli vytipovat konkrétní stavbu, jejíž fasáda nějakým způsobem selhává a navrhnout její „druhou kůži“. Studenti měli na vypracování zadání pouhých 24 hodin.  

 3. místo v soutěži získal prokjekt Satelit Magdalény Uhlířové, Pavly Nesvadbíkové a Oskara Madra.

Při hledání tématu jsme přemýšleli nad dopadem ideologie na architekturu – jaká je však ideologie dneška? Bezbřehý konzum, 3 auta a vila za Prahou? Jak vlastně vnímáme téma satelitních domů? Architekti a urbanisté upozorňují na katastrofální dopady na město, nefungující ulice, narušené mezilidské vztahy. Po době šedě, lidské unifikace a mas, se karta obrátila a lidi chtěli konečně „to svoje“. Svůj ráj na zemi, kde bude všechno povoleno. Chtěli svůj dům, svoji identitu, své soukromí. Co dostali? Katalogové domy, každý tak jiný, a přece všechny stejné. Schované za řadou tújí a betonovou zdí. Co je tedy jejich kůží? Omítka na fasádě? Balustráda na balkóně? Levná betonová zeď? Charakter domů v satelitní zástavbě je specifický tím, že mají dvě kůže. Tu „krásnou“, kterou si dům obléká na porothermový základ, a tu ochrannou v podobě plotu, zamezující interakci s okolím. V takovém prostředí se ulice omezuje na stěnami vymezený koridor.

Místo boje se suburbiem navrhujeme alternativní způsob vymezení soukromí. Domy necháváme domy, a věnujeme se hranicím – ochranné kůži, které rozšiřujeme o funkční náplň. Princip spočívá ve vytvoření 2,5 metru tlusté vrstvy komunikující s ulicí a definující soukromou zahradu. Do filtru vkládáme chybějící občanskou vybavenost – obchůdek, kavárnu, solárium, saunu, trafiku… Vytváříme nový šat pro dům, který přesněji reflektuje jeho identitu. K pseudobaroknímu tělu pseudobarokní šat. Stavební materiál však neskrýváme, vyznívá jeho upřímnost a určitá absurdnost místa a času. A za 30 let? Satelitní domky už možná nebudou aktuální – ulice však zůstane, a naše hranice poslouží jako parter nové zástavbě, jako otisk historie bývalé výstavby. Anebo se nic nezmění – bude však našlápnuto na kvalitnější život v místě.“