Jiří Čančík / Nakonec je to obraz práce s lidmi
Vytvořeno: 26. 9. 2014 od Katedra architektury

Vernisáž: 30. 9. Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně

„Nakonec je to obraz práce s lidmi.“

architekt Jiří Čančík, 1922–2001

 

          Nový cyklus výstav představí postupně osobnosti zlínské poválečné architektury. Významně se do tváře města zapsala generační skupina architektů, kteří absolvovali Umělecko-průmyslovou školu v Praze. V roce 1948 vznikl v Luhačovicích detašovaný ateliér Krajského architektonického ateliéru a v době jeho krátké existence jim prošlo hned devět vrstevníků – „umprumáků“: Antonín Flašar, Eduard Staša, Miloslav Totušek, Adolf Zikmund, Jiří Čančík, Pavel Liebscher, Vladimír Palla, František  Rozhon a Jan Palacký. Významnou měrou se podíleli na výstavbě v celém regionu. První výstava, zaměřená na architektonickou tvorbu těchto výrazných osobností v období po roce 1948, je věnována dílu architekta Jiřího Čančíka. Představí jeho tvorbu i osobnost prostřednictvím celé řady plánů, fotografií, kreseb, ale také osobní korespondence a studijních prací.

         Dílo Jiřího Čančíka zaujímá v rámci poválečné architektury důležitou roli, završenou realizací zlínského krematoria (1970-1978), jedné z nejzdařilejších staveb tohoto typu v Československu.  Jiří Čančík patřil ke generaci, která začala své tvůrčí období po tragickém zlomu v roce 1948. Přesto dokázal ve své architektonické tvorbě v období typizace a normalizace prosadit svůj individuální názor. Pro jeho pojetí je příznačné sepětí architektury s výtvarným uměním. Vystudoval architekturu na Umělecko-průmyslové škole v Praze u profesora Jana Sokola. Jako absolvent této školy spolupracoval v týmu s celou řadou výtvarníků,  jejichž díla se stala nedílnou součástí Čančíkových realizací. Jednalo se například o  sochaře  Vladimíra Janouška, Jiřího Seiferta, Stanislava Mikuláštíka, Zdeňka Kováře, Ferdu Štáblu, Jiřího Vápa, keramičku Hanu Exnarovou, malíře Vladimíra Vašíčka, Vlastu Čančíkovou, Svatopluka Slovenčíka, Františka Nikla, Bedřicha Baroše, Ladislava Včelaře, skláře Stanislava Libenského,  Jaroslavu Brychtovou a Jana Exnara . Vzájemné souznění architektury a umění  je dnes často opomíjeno.

      Výstava, koncipovaná především z materiálů z pozůstalosti architekta, uložené ve zlínské galerii, předpokládáv r.2016  reprízu v galerii Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze a bude doplněna publikaci, která  představí sondu do dosud jen málo zpracovaného období dějin české architektury a designu. Vedle vzpomínek pamětníků a odborného textu bude také obsahovat například medailony spolužáků z UMPRUM.

 

Architekt Jiří Čančík (18. 7. 1922 Bratislava - 22. 8.  2001 Zlín) již v době studia získal praxi v  soukromých ateliérech předních architektů v Praze (R. Jesenského, J. Gočára, P. Janáka a dalších). Odešel mimo pražské centrum do Luhačovic, kde bylo po válce zřízeno jedno z pracovišť bývalého stavebního oddělení firmy Baťa. V letech 1953 – 1956 bylo podle jeho návrhu postaveno sídliště Mojmír v Uherském Hradišti. V roce 1960 se přestěhoval do Zlína. Stal se hlavním specialistou Stavoprojektu ve Zlíně a autorem řady staveb  v centru města (Čedok, centrum služeb).  Jeho nejvýznamnější realizací se závažným ideovým obsahem je  zlínské Krematorium. V Luhačovicích navrhl výrazné stavby rekreačního střediska Sigmy Lutín (1961, 2.etapa 1969 – 1972). V roce 1962 projektoval s Milošem Totuškem budovu Stavoprojektu ve Zlíně, s kolektivem autorů řešili centrum Zlína a Otrokovic. Zúčastnil se řady architektonických a urbanistických soutěží. V roce 1989 byl při vzniku BLOKu architektů a výtvarníků. V následujícím roce založil vlastní Ateliér architektury a podal soutěžní projekty na kostely v Otrokovicích a na Jižních svazích ve Zlíně. 

 

Ladislava Horňáková