Kristina Láníková, Johana Střížková - 25 vět
Vytvořeno: 28. 11. 2016 od Galerie 207

25 vět
Kristina Láníková, Johana Střížková

kurátor Edita Štrajtová
výstava se koná ve spolupráci s Jedna Dva Tři Gallery

Vernisáž výstavy v pondělí 28. 11. 2016 v Galerii 207, Ateliér supermédií č. 302, UMPRUM od 18:00-21:00 
Prezentace autorek v úterý 29. 11. 2016 v učebně č. 411, UMPRUM, od 16:10 - 17:45
Trvání výstavy od 29.11. do 6. 12. 2016

 

Dutina, která zapomněla omdlít.

Svědectví o vrstvení.

Záznamy v mléce.

Počasí za zdmi.

Památeční dojmy.

Jedna z mých pamětí patří jen fotografiím.

Podkožní prověrky.

Návyky se vrství v něhu, kterou není kam obrátit.

Žádné přání se nezmění v oslavu.

Jmenovaly jsme měkká místa, která bylo třeba prodřít.

Ty nejsmutnější smlouvy jsou až do konce.

Ve výstelce je těsno, ale všechno se do ní musí vejít.

Malé rezervy se včas vyčerpaly.

V teplém hnízdě podobném soukromí.

Zima se ukázala jako příliš zřejmá.

Tabulky pro odříkání zůstaly dlouho prázdné.

Pomocí svíček buduji malá ghetta.

Malé noční spory skládám do mozaiky, která se nemůže dočkat další svatby.

Na sny se toho příliš nabaluje.

Mluvení je hlavně při snídaních velký úřad.

Mluvení je velký úřad.

Plním roli diáře.

Vejít se do svých alibi.

Tkáně jsou nezvládnuté překlepy.

Všechny nitě vedou k poznámkám.

 

Kristina Láníková studuje na Akademii výtvarných umění v Praze v Ateliéru kresby Jiřího Petrboka. Debutovala sbírkou Opatření na noc (KLaNGundKRaCH 2014). Druhá sbírka básní nese název Pomlčka v těle (Fra, 2015). Vystupuje v hudební skupině Mooncup Accident. Ve své výtvarné práci se pohybuje v krouživém pohybu kolem textu. Určité nutkavé potřeby tvořit většinou programově odkládá a spíše se nechává překvapit, co se stane s odstupem času. Během vyčkávání. Takové zacházení s tvůrčím procesem se může jevit i jako alibi.

Johana Střížková absolvovala Akademii výtvarných umění v Praze, studovala v ateliérech Miloše Šejna, Veroniky Bromové a Jiřího Příhody. Strávila semestrální stáž na Cooper Union School of Art v New Yorku. Tvorba Střížkové, jejímž těžištěm je performance a videoperformance, ale také objekt a fotografi e, je jemným uchopením tělesnosti člověka, jeho každodenních úkonů i předmětů, se kterými manipuluje a které ho obklopují. Autorce je vlastní čistá, minimalistická estetika, která představuje (ne) všední realitu jako křehkou symbiózu živých a neživých bytostí. Střížková svou tvorbu představila zejména v českých nezávislých galeriích a institucích, jako je Galerie Emila Filly v Ústí nad Labem nebo Galerie Ferdinanda Baumanna v Praze. V roce 2013 absolvovala rezidenční program v rámci nadace FONCA v Mexico city.

recenze výstavy od studentky ateliéru Supermédia - Adély Korbičkové

V práci Johany Střížkové a Kristýny Láníkové vidím více společných témat či postojů. Jedním z nich je určitá křehkost, jak v uchopení média, přenášení významu i v jeho možném chápání. U Johany, jejíž práci znám o něco lépe: videa, zabývající se něčím každodenním, i když téměř nepozorovatelným, což na první pohled působí tajemně až přitažlivě, mají velmi efemérní povahu. Nevím, zda je tato pomíjivost předmětem jejích děl, a nebo se nám autorka snaží říct, že malé a jemné doteky, činnosti, detaily, či momenty mají hluboký význam, jsou něčím jako je (s nadsázkou) absolutno ve své vlastní jednoduchosti. Posedlost detailem, jasně se projevující i ve stylizaci záběrů a prostředí, či postav (herců) samotných.

Dalším pojítkem mezi dívkami je jistá míra poezie, jak ve stylizované všednosti a jednoduchosti Johaniných záběrů, tak v kresbách a textech Kristýny Láníkové.

25 vět, které si znova čtu na letáku k výstavě, na mě působí až zoufale a poněkud pateticky, jakoby dívkám na světě chyběla jemnost a krása, nebo cítily obecnou absenci volného času a intimity, kterou se jejich díla snaží kompenzovat. Snaha o uchopení něčeho neuchopitelného ( ,,Záznamy v mléce”) nebo již předem ztraceného, či nenávratnost určitého okamžiku. Nelze však přehlédnout hru s kontrasty, či nahodilou ironii, jak kladená slova ve větách za sebou, nejdou ani tak ruku v ruce, jako spíše stojí proti sobě ( ,,Jmenovaly jsme měkká místa, která bylo třeba prodřít.”). Kontrast něčeho tvrdého a měkkého, mohutná hradba z pytlů s oblečením a za ní schovaná projekce z níž čteme ,,křehký” text - ,,křehký” nejen proto, že je psaný tužkou a ladně ,,psace”, ale i proto, že nejde (bohužel) skoro přečíst. Celou výstavu chápu jako báseň, citelnou frustraci ze světa jímž jsme obklopeni, z množství informací, předmětů a neúprosně běžícího času ( ,,Ve výstelce je těsno, ale všechno se do ní musí vejít”), což by mohlo také ilustrovat Johanino video ,,Svědectví o vrstvení”, které přesně vypovídá jak o funkci 3D tiskárny, tak plynutí času, jež může odkazovat k vrstvení významů, třeba i skrze rozvíjející se technologie.