Funkce a styl
Filip Turek
Vernisáž výstavy v pondělí 31. 10. 2016 v Galerii 207, Ateliér supermédií č. 302, UMPRUM od 18:00-21:00
Prezentace autora v úterý 1. 11. 2016 v učebně č. 411, UMPRUM, od 16:10 - 17:45
Trvání výstavy od 1. do 8. 11. 2016
Filip Turek pro výstavu Funkce a styl připravil tříkanálovou synchronizovanou projekci. Minimalistická animace se svou vizualitou dotýká estetiky geometrické abstrakce. Po sobě jdoucí sekvence jako by prezentovali pouze část širšího celku, který nejsme schopni postihnout v celé jeho velikosti. Předkládaný fragment a zvolený styl, však může být dostačujícím, pro pochopení funkce této celistvosti.
Filip Turek studoval na přelomu devadesátých let Akademii výtvarných umění v Praze, kde prošel ateliér Aleše Veselého a stal se jedním z prvních absolventů intermediální školy Milana Knížáka. Proč není tak slavný jako jeho spolužáci a spoluvystavující z devadesátých let (Markéta Othová, Kateřina Vincourová nebo Jiří Černický)? Možnou příčinou existence takové situace je, že ještě ne úplně všichni stihli plošně a důsledně vstřebat postmodernu, i když už je za námi, a vizuální gramotnost obecenstva se časově neprotnula s jeho jazykem, přestože používá výhradně lidový. Nebo právě proto, že používá lidový a může jít o potvrzení subverzivní povahy jeho prací.
První komplexní přehlídku jeho práce připravila galerie tranzitdisplay s kurátorem Tomášem Pospiszylem v roce 2008. Šlo víceméně o malou retrospektivu posledních dvaceti let s řadou remakeů věcí z devadesátých let, které se nedochovaly. Výstava hutně kopírovala Turkův jazyk a obratnost zacházení s vizualitou a kulturními znaky. Zástupným příkladem může být Chlapec s nůší hadů (1999-2000). “Obraz je z jedné části produktem recyklace, z druhé pak produktem imaginace. Na jeho počátku byla série pohlednic Jaro, Léto, Podzim, Zima, pocházející z doby zhruba před patnácti dvaceti lety.”1 Do pozitivního stylizovaného a obecně dobře známého obrázku naivně kráčejícího chlapce zasáhl tím, že mu posadil na záda nůši s hady. S humorem vytvořil polarizaci dobra a zla. Svým způsobem jde o prostý duchampovský princip přimalování knírku Moně Lise. Sám se k Duchampovi, jako vzdálenému předchůdci postprodukce, odvolává nejen ve svých readymades, ale i výslovně v názvu výstavy Šampón a Duchampoon (Galerie Minikino, Ostrava, 2008). Současně nás elegantně přivádí ke kritické revizi ponormalizačního období. Historické sondy přináší i v přetiscích lifestylových časopisů přímo z normalizačního období počátku 70. let (Domov 72, 2000; Domov 70, 2001). Jiný způsob práce s touto dobou použil v Modlitebně (1992, remake 2008). Přenesl princip dětské domácí houpačky na kostelní lavice skutečné velikosti a opatřil je bočnicemi houpajících kohoutů. Drmolení modlitby převedl na uklidňující houpání a neagresivně napadl institucionalitu církve. O 14 let později se k institucionální kritice vrátil a současně podryl výmluvnost jazyka. Oblékl vycpaná zvířata do uniforem a pojmenoval je Lesní policie. Jejich zpodobení dotáhl do absurdní podoby veverek se samopaly. V jeho práci se několikrát objevil motiv prodlužování. Naposledy ve spojení nekonečně působící řady barevných opasků, ve kterých parafrázoval textovou instalaci Jenny Holzer v Guggenheimově muzeu (Jenny Holzer ’89, galerie etc., 2012; Řetěz míru, Galerie Ferdinanda Baumanna 2012). První nekonečný pás provedl už v roce 1991, kdy pospojoval řadu kapesních nožíků - rybiček.
Nejčastější myšlenkový koncept, který se u něj objevuje, lze nejlépe ilustrovat na Sladkém tajemství (Galerie U Dobrého pastýře, 1996). Předkládá dvě strany mince, dobrotu s výstrahou. Sladká čokoláda Milka se promění ve výkaly, milý chlapec má v nůši hady. Na jeho pracích je pro všechny nepříjemné to, že náš mozek má tendence k vytěsňování negativních věcí a tím ztrácí schopnost předjímání důsledků chyb, které s jemným a někdy břitkým humorem v každém díle předkládá.
(zdroj: artlist.cz)
EN
Filip Turek prepared for the exhibition Function and Style a three-channel synchronized projection. Minimalist animations with its visuality touches the aesthetics of geometric abstraction. Consecutive sequences presented as if only part of a larger whole that we are not able to see in all its size. The present fragment and the chosen style, however, may be sufficient for understanding the function of this wholeness.
Filip Turek studied in the nineties the Academy of Fine Arts in Prague where he studied in the studio of Aleš Veselý and was one of the first graduates of Milan Knížák’s intermedia school. Why he is not as famous as his classmates and co-exhibitors from the 1990s (Markéta Othová, Kateřina Vincourová or Jiří Černický)? A possible cause could be that not everyone has managed to absorb post-modernism areally and consistently, although it is already behind us, and the visual literacy of the audience has not intersected, with respect to time, with his language in spite of the fact that he uses solely the people’s language. Or, it is precisely for the reason that he uses the people’s language and it could be a confirmation of the subversive character of his work.
Gallery tranzitdisplay, with Tomáš Pospiszyl as curator, prepared the first complex overview of his work in 2008. It was basically a small retrospective from the past 20 years with a number of remakes of things from the 1990s that have not been preserved. The exhibition concisely copied Turek’s language and skilfulness of working with visuality and cultural signs. A representative example here can be his Chlapec s nůší hadů (Boy with a Basket of Snakes) (1999-2000). “This painting is partially a recycled product and partially a product of imagination. At its beginning there was a series of postcards Spring, Summer, Autumn, Winter, that originated about 15 to 20 years ago.”1 He intervened the positively stylized and generally well-known picture of a naively walking boy, by putting a basket with snakes on his back. He used humour to create the polarization of good and evil. In a way it is a simple Duchamp principle of painting a moustache on the face of Mona Lisa. He refers to Duchamp as a distant predecessor of postproduction not only in his ready-mades, but also literally in the titles of his exhibitions Shampoo and Duchampoo (Gallery Minikino, Ostrava, 2008). At the same time he elegantly takes us to a critical revision of the post-Normalization period. He brings historical probes in reprints of lifestyle magazines directly from the Normalization period at the beginning of the 1970s (Domov 72 [Home 72], 2000; Domov 70 [Home 70], 2001). He used another style in working with this period in his Modlitebna [Chapel] (1992, remake 2008). He used the principle of a home children’s swing and applied it to actual size church pews, on which he put sides with swinging roosters. He transferred the mumbling of prayer to the comforting swinging and he attacked the institutionalization of the church in a non-aggressive way. He went back to institutional criticism 14 years later and at the same time he undermined the expressiveness of language. He dressed stuffed animals in uniforms and called them Forest Police. His portrayal went as far as having the absurd image of squirrels with guns. The motive of protraction has appeared in his work several times. Last time it was in connection with the apparently endless row of coloured belts in which he paraphrased the text installation of Jenny Holzer in the Guggenheim Museum (Jenny Holzer ’89, Gallery etc., 2012; Chain of Peace, Ferdinand Baumann Gallery, 2012). He created his first endless belt in 1991 already, when he connected a group of fish shaped pocket knives – typical for the socialism period in Czechoslovakia.
The most frequent thought concept that we can observe in his work can be best illustrated on his work Sladké tajemství (Sweet Secret) (Gallery U Dobrého pastýře, 1996). He presents two sides of the coin – goodness with a warning. The sweet Milka chocolate turns into excrements; a nice boy has snakes in his basket. His work represents an unpleasant aspect of pointing out the fact that our brain has a tendency to force out negative things due to which it loses the ability to anticipate the consequences of mistakes, which he presents in every one of his works with gentle and somewhat bitter humour.
(source: artlist.cz)
