Jan Pfeiffer - Něco víme, něco hledáme
Vytvořeno: 4. 3. 2020 od Galerie 207

Něco víme, něco hledáme
Jan Pfeiffer

kurátor: Pavel Kubesa

Vernisáž výstavy v úterý 10. 3. 2020 v Galerii 207, Ateliér Intermediální konfrontace č. 207, UMPRUM, od 17:30
Prezentace autora, komentovaná prohlídka a ukončení výstavy v úterý 17. 3. 2020 v učebně č. 411, UMPRUM, od 16:10
Trvání výstavy od 11. do 17. 3. 2020

Na druhé výstavě Galerie 207 v letním semestru akademického roku 2019/ 2020 se nám představí Jan Pfeiffer, který se etabloval jako umělec pracující s rozlišnými formáty vytváření komplexních znakových situací, které tematizují různé významové kontexty.

Jan Pfeiffer se etabloval jako umělec pracující s rozlišnými formáty vytváření komplexních znakových situací, které tematizují různé významové kontexty. Jeho práce jsou naplněny historickými, mytologickými, náboženskými či kulturními konotacemi jak konkrétních či imaginárních míst, tak ryze abstraktních, až antropologických a archetypálních motivů. Pfeifferovo vizuální tvarosloví rozpracovává významotvorné možnosti sad základních geometrických tvarů a rozvíjí je směrem k jejich širšímu interpretačnímu potenciálu a dramatizaci symbolických narativů. Společným jmenovatelem Pfeifferových prací je určitá sdílená, charakteristická nálada, zvnějšněná osobní citlivost, která determinuje povahu a jazyk zpracování jednotlivých témat. Pfeifferovy příběhy tak navozují pocit jakoby jemného a zároveň pevného stisku ruky, doteku hraničícího s pohlazením a hnětením (sochařské či divácké) hmoty zároveň.

Pavel Kubesa

 

EN

 

Something we know, Something we looking for
Jan Pfeiffer

curated by Pavel Kubesa

Exhibition opening: March 10th. from 5:30 PM in the Gallery 207, Intermedia Studio, n.207, AAAD
Artist´s talk, commented review and closing: March 17th. from 4:10 PM in classroom, n.411, AAAD 
Exhibition from March 11th. to March 17th. 2020

 

 

 

Recenze výstavy od studentky Teorie a dějiny moderního a současného umění - Kateryny Ruzhyna

Tomu, kdo přijde včas do zahrady.

„Něco víme, něco hledáme“ – výstava Jana Pfeiffere, která byla téměř uskutečněná ve Galerií 207, která se nachází na půdě Ateliéru intermediální konfrontace na pražské UMPRUM. Příčinou pro její stagnace v prázdném prostoru ateliéru se stal výjimečný stav (a následně i karanténa) vyhlášený necelou hodinu před vernisáži. Taková shoda okolností se může zdát žertem, ale v některém smyslu je to logické pokračování komplexní znakové situace, jež byla vytvořená Pfeifferem v malém prostoru galerií.

Symbolický moderní architektonický prostor se stává místem pro obsesivně opakující se motiv renesanční zahrady. Ta je ve vstupním keramickém objektu trojúhelníkového tvaru, který se na první pohled jeví jako abstraktní geometrický objekt, avšak představuje půdorys typické renesanční zahrady. Když se umístíte pod tento objekt, uvidíte scénu, která se ve výstavě bude opakovat i dál. Ta je přítomná jako téma dialogu ve videu „Metronomky“, kresba na zdi, animace „Skříně“.

„Jaká je ta zahrada? Je tam všechno. Jaký je tam čas? Není tam.. Když sáhneme do kapsy, nahmatáme našetřený čas. Při každém novém vyrábění, o něj přijdeme“ – slyšíme z dialogu ve videu „Metronomky“. Není-li taková zahrada alegorií současného světa a jeho přeplněnosti? Mnohost všeho a zároveň i prázdnota věcí jako alegorie na konstantní absencí času, přeplněnosti objekty a nedostatek smyslu. Archetypální motiv, který pro Pfeiffere je také oblíbeném nástrojem, tentokrát v podobě zahrady, může nás odesílat také i k vizi rajské zahrady jako slibu věcného štěstí a blahobytu. Otázkou zůstává zda náš dnešní svět je prototypem takové zahrady nebo je její opakem. Architektonické tvarosloví a celková scénografie výstavnického prostoru zůstávají věrné Pfeifferovému stylu, který pestří historickými a kulturními konotacemi.

Kromě výše zmíněných aktérů, skrývá se na této výstavě i další, který možná je i nejsilnějším hráčem na poli dané výstavy. Mluvím totiž o perspektivě. Ta není patrná jen ze vstupu do prostoru, který tak evokuje i samotný princip renesančních zahrad s úběžníkem na budově, ale je přítomná také jako rozhodující princip kresby, která je dalším ústředním bodem Pfeifferové tvorby.

Konceptuální přístup, uskutečněný v rozmanité reprezentací zahrady a mnohovrstevnatosti významů spojených se zvoleným umělcem tématem, odkazuje k globálnímu zájmu o paměť a dějiny, již jsou často nosičem paměti osobní a národnostní. Právě toto se stává úběžníkem Pfeifferové osobní perspektivy a tím vyvolává jakousi rekursi budoucna. Abychom mohli rozeznat budoucnost, máme koukat do minulosti. Zdá se, že právě takové sdělení prochází napříč umělcové tvorby. Ale je možné, že intencí je podobat se renesančním architektům a urbanistům, jež chaotickou změť biologického světa architektonicky tvarovali cestami, zídkami a ploty. Poloskrytá přítomnost perspektivy tak u nás vyvolává i otázku o tom, jaké perspektivy máme my, naše systémy, sociální a politické uspořádání aj. Zároveň, jaké místo v procházejících změnách zaujme architekt společného blahobytu, buď to umělec anebo obyčejný úředník. Výstava „Něco víme, něco hledáme“ se objevila ve správný čas se správnými otázky, avšak k odpovědi dojde jen ten, kdo přijde včas do zahrady.