Jiří Procházka & Eulalie Polne - GIRL AND THE SUN
Vytvořeno: 9. 10. 2019 od Galerie 207

GIRL AND THE SUN
Jiří Procházka & Eulalie Polne

Vernisáž výstavy v úterý 15. 10. 2019 v Galerii 207, Ateliér Intermediální konfrontace č. 207, UMPRUM, od 17:30-20:30
Prezentace autorů, komentovaná prohlídka a dernisáž výstavy v úterý 22. 10. 2019 v učebně č. 413, UMPRUM, od 16:10
Trvání výstavy od 16. do 22. 10. 2019

První výstavu Galerie 207 v zimním semestru akademického roku 2019/ 2020 připravila tvůrčí dvojice Jiří Procházka, student katedry fotografie FAMU a Eulalie Polne, absolventka katedry fotografie FAMU. Společným jmenovatelem tvorby obou autorů je práce s časovostí a s ní spjatou symbolikou. Ačkoliv se v jejich práci fotografie jako médium často neobjevuje, je východiskem uvažování nad výsledným celkem.   

Sun you need the sea
to see how beautiful you are.
 
Maybe the selfreflection is your problem.
You just dont know if it’s sunrise or sunset,
finish or just a start.
 
The sun was well past the zenith.
New day just started.
 
The girl woke up.
She could not recognize if it’s sunrise or sunset.
The new day just started anyway.
 
What is time line and where it starts or ends? 
Or better what’s at the beggining and what is at the end? 
Is it the sun? 
 
The girl woke up.
Mild sand was everywhere and moves slowly around her.
 
The sun was well past the zenith.
 

 

EN

 

GIRL AND THE SUN
Jiří Procházka & Eulalie Polne

Opening: October 15th. from 5:30 - 8:30 p.m. in the Gallery 207, Intermedia Studio, n.207, AAAD
Artists presentation, commented review and closing: October 22nd. from 4:10 pm in classroom, n.413, AAAD 
Exhibition from October 15th. to October 22nd. 2019
 
Sun you need the sea
to see how beautiful you are.
 
Maybe the selfreflection is your problem.
You just dont know if it’s sunrise or sunset,
finish or just a start.
 
The sun was well past the zenith.
New day just started.
 
The girl woke up.
She could not recognize if it’s sunrise or sunset.
The new day just started anyway.
 
What is time line and where it starts or ends? 
Or better what’s at the beggining and what is at the end? 
Is it the sun? 
 
The girl woke up.
Mild sand was everywhere and moves slowly around her.
 
The sun was well past the zenith.

 

Recenze výstavy od studenta ateliéru Sochařství - Dominika Beka

Girl and the sun je společnou výstavou dvojice Jiří Procházka a Eulalie Polne. Oba tito autoři jsou úzce spojeni s fotografií a FAMU - Jiří Procházka stále jako student, mezitím co Eulalie Polne je již absolventkou atelieru Jiřího Thýna.

Stěžejním motivem celé výstavy je časovost a s ní spojená symbolika, která se pro oba autory nezávisle na sobě stala velice důležitým tématem, které se opakuje v jejich umělecké praxi. Neméně významné je pro oba autory také samotné médium fotografie, které je díky své technologické podstatě neoddělitelně spjato s již zmíněnou časovostí. Dvojice Jiří Procházka a Eulalie Polne sice s tímto médiem v rámci výstavy v Galerii 207 v podstatě nepracuje, ale je počátečním bodem jejich uvažování, od kterého se odvíjí jakékoliv další myšlenky a ke kterému se můžeme zpětným rozborem vždy dopracovat. Práce s “převodem” fotografie do jiných uměleckých médii, především však sochařství a instalace, není něčím, co by se objevilo až ve výstavě Girl and the sun, ale můžeme ho u obou autorů pozorovat již delší dobu. Tento fenomén je v samotné výstavě velice patrný například použitím barvy, která se během celé doby trvání pomalu ustalovala - stejně jako analogová fotografie, u které je čas podstatný nejen během jejího pořizování, ale i zpracování. Dalším odkazem na médium fotografie je například rozbité sklo potištěné snímkem slunce nad obzorem, u kterého není poznat, jestli se jedná o východ nebo západ. Tento objekt upozorňoval na bytostné omezení fotografie jako výsek krátkého časového úseku, který může být bez upřesnění kontextu velmi těžko interpretovatelný.

Stejně jako můžeme pozorovat opakující se zájem o časovost, tak můžeme, především u Jiřího Procházky, sledovat také velice specifické a opakující se vizuální podání, které v této výstavě strhává většinu prvních dojmů. Vévodí zde pro něj typické výrazně neonové oranžové a zelené odstíny, které jsou například na stahovacích popruhách identické s jeho předešlými projekty. Autor zde tímto dává najevo, že tematicky navazuje na předchozí projekty a snaží se vytvořit jakési na sebe navazující epizody.

Výstava je zajímavým podnětem k zamyšlení se nad médiem fotografie a kam až se vlastně může vyvinout. Dalo by se říci, že v tomto ohledu navazují na práci o generaci starších autorů, kteří pracovali s fotografií podobným způsem, ale ne vždy tak radikálně. Zároveň tvoří zajímavý protipól dokumentárním tendencím, které jsou v současné fotografii také velmi silné.