recenze výstavy od studentky ateliéru Sochařství - Evy Pechové
Výstava Kryštofa Strejce, v současné době studenta magisterského stupně Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, v ateliéru malby u Jiřího Černického a Michala Novotného, nám umožňuje nahlédnout do postupu a vývoje jeho tvorby spojené s expresivní a gestickou malbou.
Asi nejzásadnější jsou pro Strejce inspirační zdroje a asociace, které překračují pole uvažování o malbě jako takové. Inspirace hledá jak v aktuálním kulturním dění, tak i v sociálních otázkách nebo populární kultuře. Většina témat vychází právě z oblastí, o které se umělec přímo zajímá, ať už je to heraldika, surfing, BBC aktuality, konec běžecké kariéry Usaina Bolta, uprchlická krize, orientální ornament, black music, fashion design nebo seriály…
V jeho obrazech se odráží právě tyto nejrůznější podněty, které na sebe navzájem nechává působit. Výsledná díla jsou pak určitou koláží těchto nahromaděných vjemů, mozaikou ze současného světa. Smysl ve všech těchto podnětem spatřuje až poté, co spolu splynou, až díky autorově imaginaci vytvoří jistý celek a stanou se tak určitou paralelou na současnost a její přehlcenost věcmi, problémy a obrazy.
Ve výstavě „Radical Times in Paradise“ nalezneme Strejcova díla, která pokračují v tématech a způsobu jeho dosavadní tvorby, s tím rozdílem, že opouští médium plátna a volí levné, snadno dostupné materiály, často využívané ve stavebnictví. Objevuje se zde znovu téma surfingu, motiv burky, inspirace z cesty do Japonska, heraldiky, black music atp. Dokonce i název výstavy je podobně jako zmíněné motivy převzatý z oblasti současné módy.
Strejc tu navíc poprvé využívá sochařské postupy, dodává svým dílům více plasticity a vytváří haptické reliéfy. Tím, že svým obrazům dodává prostorovost, posouvá je blíže k označení „objekt“. Vytváří prakticky určitou architekturu, doplňuje prostor o scénografické prvky a nechává své kolážové podněty zachycené převážně pastelem na papíře reagovat spolu s dalšími.
Strejcovy obrazy jsou bezpochyby zajímavým výsledkem osobní reflexe nad tématy a podněty zvenčí, do jaké míry se však my jako diváci jsme schopni konfrontovat s jeho myšlenkovými postupy? Jak mnoho zůstává osobní osobním? Do jaké míry mohou a mají pro nás být jeho díla čitelná? Jak se nás mají zobrazená témata často vytržená z dobového kontextu dotknout?
Když se pozorně zadíváme na Strejcovu instalaci, bez toho aniž bychom znali kontext jeho tvorby, mohou na nás jeho obrazy-objekty působit jako estetizující snahy, hra s barvou využívající ornament a již existující motivy. Nelze si nevšimnout, že jednotlivá díla mezi sebou určitým způsobem komunikují, přejímají vzory, doplňují je o další. Kde je ale komunikace s divákem? Nedochází zde spíš k vytvoření autonomní scénografie, do níž můžeme vstoupit, ale ne ji docela pojmout a ztotožnit se s ní?
