Living Images - Katharina Swoboda
Vytvořeno: 14. 12. 2015 od Galerie 207

Vernisáž výstavy v pondělí 14.12.2015 v Galerii 207, ateliér sochařství č.4, UMPRUM od 18:00-21:00 
 
Speciální host: hudební vystoupení umělkyně Sary Pinheiro od 19:00
 
Prezentace autorky v úterý 15.12.2015 v učebně č.411, UMPRUM, od 16:10

 

Projekt Living Images rakouské autorky Kathariny Swoboda by se dal volně přeložit jako Živé obrazy. Umělkyně dlouhodobě pracuje s tématem zoologických zahrad prostřednictvím kterého volně interpretuje téma prezentování námětu strategiemi používanými například muzei, galeriemi či jinými institucemi podobného typu. Sama autorka popisuje tyto výstavní principy jako statické. Zejména pak klasické způsoby ukazování vycpanin v polohách vlastních žijícím tvorům nebo zmiňuje formu dioramatu, jako konstrukci již mrtvé nebo nikdy neexistující situace. Zoologická zahrada se tedy celkem logicky ukazuje jako místo, kde je divák konfrontován s vizuálními vjemy právě opačnými. Krajina uměle vytvořená, často vznikající začátkem minulého století byla mnohdy výzvou tehdejším tvůrcům jak na poli modernistické architektury či umělcům, kteří nebyli svázáni nároky klasické bytové architektury. Pavilony jsou tak dodnes nositeli ideálů doby silné svým specifickým tvaroslovím a vysokými nároky na jeho formální zpracování.

Když se tyto faktory propojí v práci s videem, která díky střihové skladbě a svému formálnímu zpracování dokáže v čase rozpohybovat statické obrazy, dostáváme ucelený formát autorčina názorného přemýšlení o známém avšak nevšedním prostředí.

 

EN

 

Living images: following animalness in [contemporary] zoological architectures.

My current work deals with architecture in zoological gardens. While Natural History Museums display mostly “static“ images , e.g. taxidermied animals and grouped objects in forms of “dioramas“zoological gardens produce so-called “living“ images. This factor brings the zoo in structural proximity to film and audio-visual media. My working thesis is that architectures in zoos function as “frames“ for the animals confined. Directing the camera lense on that architecture produces another frame by partializing it into an image, thereby framing the animals twice („doppelt gerahmt“). This project is ongoing and has an open and evolving form, meaning that the videos shown in the exhibitions do not work for themselves, but rather form chapters in my engagement with animals and architecture built for them.

Katharina Swoboda, born 1984, Graz, AT. Lives and works between Hamburg, Vienna and Graz. Her work is predominantly video-based but she also works in photography, installation art and performance art, as well. She graduated from the Academy of Fine Arts in Vienna, and has been a PhD student at the transdiciplinary doctorate programme at University of Fine Arts of Hamburg since 2014.

Katharina's videos have been internationally shown in selected venues in Vienna, Houston, Panamá, London, Budapest and Hamburg. She has received several scholarships,  e.g from the Austrian Federal Ministry for Arts and Culture, and has participated in the KAMOV City of Rijeka residency in Croatia and the Nida Art Colony in Lithuania.

 

 

kritická reflexe výstavy od Evy Jaškové, studentky ateliéru Supermédií

Při vstupu do výstavního prostoru se mne zmocňuje úzkost, snad podpořená napjatou hudbou Sary Pinheiro. Jediný statický obraz vypadá jako ten krevní, ale při bližším pohledu člověk rozezná navrstvené plameňáky. Na ústředním videu je opuštěná betonová spirála pavilonu tučňáků londýnské Zoo, hudba mne drží v očekávání a trnu, až se cosi tajemného zjeví na scéně. Celý architektonický prostor vytváří spíše divadelní scénu než příjemné podmínky pro život zajatců lidské touhy po vidění. Bazén a rampy pro tučňáčí pochody jsou vystřiženy z okolního prostoru, jen plavou v černé temnotě podporující opuštěnost, která se postupně transformuje a promítá se do ní výřez pavilonu. Tato transformace pohledu překlopením a navrstvením více pohledů je patrná také na dalším videu lanovek z pražské Zoo, kde se návštěvníci pohybují odhikud nikam, v neustálém pohybu sedaček.

Modernistický architekt londýnského pavilonu Berthold Lubetkin je autor spektakulárních řešení, jež mají vytvářet scénu pro odehráváni se jakéhosi dramatu, oproti prostředí v němž se zvíře schovává a vychází se jen najíst, snaží se tak nabídnou návštěvníkovi-divákovi co největší potěšení z pozorování.

Živoucí obrazy poukazují na paralelu mezi muzeem, galerií a zoologickou zahradou, krom způsobu prezentování námětů o kterém sama autorka mluví a stejné touze návštěvníku po vidění.  V dalším videu jakoby se kamera sama skrývala v průchodech a pozorovala návštěvníky pozorující, čímž se vrství role pozorovaného a pozorovatele stejně jako se vrství plány videa.

 

Oproti muzeu, kde se neživá vycpanina snaží být co nejživější v  dioramatu simulujícím původní prostředí, v tomto případě jde o naprosté otočení, kdy naopak živý tvor je vytržen z původního kontextu a usazen do architektonického rámce. Cítím v tom pnutí mezi přírodním a kulturním, jakoby se člověk snažil přiblížit nepolapitelné tajemno přírody a strhnout ho na kolena, aby se mu podíval do očí v prostředí, které si sám utvořil a je jen jeho. Je zde vidět veliká sobeckost člověka a otevírá to mnohé otázky ohledně odsunu antropocentrického pohledu na svět a nezbytnosti hledání nového paradigmatu. Možná je to mým rozporuplným vztahem k zologickým zahradám a útlaku zvířat v nich, snad v tom cítím touhu po pokoření a využití pro naši potěchu, ale odcházím s jemným smutným chvěním někde hluboko uvnitř, kde je má divokost zavřena v kleci civilizace.