Strach ze tmy - Pavel Příkaský
Vytvořeno: 11. 4. 2016 od Galerie 207

Strach ze tmy
Pavel Příkaský
 
Vernisáž výstavy v pondělí 11. 4. 2016 v Galerii 207, Ateliér supermédií č. 302, UMPRUM od 18:00-21:00 
 
Prezentace autora v úterý 12. 4. 2016 v učebně č. 413, UMPRUM, od 16:10
 

Disponujeme technologiemi s téměř božskými vlastnostmi a zároveň máme strach ze tmy nebo z myší, i když víme že neznamenaji nebezpeči. Čím více si technologicky prodlužujeme naše těla, tím více nám roste zviřecí ocas. Překonaný znak z naší prehistorie, který se znovu objevuje.

 

Pavel Příkaský (*1985) vystudoval malbu na Akademii výtvarných umění v Praze, a přestože se prostřednictvím daného média i nadále vyjadřuje, rozmývá a znejasňuje jeho okraje. Pro překračování akademických hranic malby používá ve své práci několik prostředků. Je jimi jednak fotografie s vlastní mediální specificitou, dále fragment, série a také instalace. S fotografií Pavel Příkaský pracuje jednak jako s přípravným materiálem některých svých kreseb, zajímají ho ale také chyby, kterými toto „dokonalé“ zobrazovací médium trpí. Opakujícím se motivem je tak mizení, neostrost či naopak přeexponovanost, barevné vychylování a překrývání jednotlivých obrazů, jaké nastává, pokud světlocitlivý papír vystavíme vícekrát jinému negativu. Umělec sám však více než o cíleném záměru práce s vlastnostmi fotografie hovoří o současné prosycenosti světa fotografickými obrazy anebo filmem a svůj přístup označuje jako více intuitivní a z dané skutečnosti odvislý.

Fragment se do Příkaského maleb dostává často i v návaznosti na práci v konkrétním prostředí, které necelistvost implikuje. Jedním z takových byla například galerie Trafačka, kde v rámci výstavní instalace (Nižší napětí, 2014) kombinoval oprýskanou zeď se základním strohým písmem fontu Times New Roman. Podobně postupoval i v případě výstavy Najdeš ji v levém uchu v galerii Mimochodem (2014). Zde však důležitou roli hrálo i samotné prostředí vestibulu dříve precisně designérsky provedeného metra. Této historické reference Příkaský využíval pro odkrývání fiktivních zbytků nástěnných maleb. Je patrné, že využívaná fragmentárnost autorových maleb se odvolává na práci paměti a fungování vzpomínek. Možnou historickou paralelou by tak zvláště pro hustěji malované malby, v nichž autor využívá celé plochy plátna, mohl být artificialismus umělců Štýrského a Toyen. Na rozdíl od nich však Příkaský pracuje s daleko reálnějšími ale i realističtěji zobrazenými předměty.

Výstava a výstavní instalace hraje pro umělce významnou roli, neboť je bodem, kdy malbu doplňuje o další instalace a video-instalace, na nichž v poslední době spolupracuje s Miroslavou Večeřovou (Díl první: Jazyk Krajiny, 2013 nebo Dvojité dno, 2014 a Díl druhý: Umělé dýchání, 2014). I zde zůstává důležitá otázka po možnosti reprezentace předmětu. Výstižně tento paradox snahy po zachycení předmětu v čase podává Jean-Francois Lyotard v Návrat a jiné eseje, když říká, že předmět, který pozorujeme příliš dlouho, nám nakonec uniká a mizí před očima. Podobně mizející jsou i zobrazení některých předmětů, jenž si Příkaský vybírá pro své série obrazů.

(zdroj: Artlist.cz)

 

EN

 

Fear Of Darkness
Pavel Příkaský
 
Opening: April 11th. from 6 - 9 pm in the SuperMedia Studio, n.302, AAAD
 
Artist presentation: April 12th. from 4:10 - 5:45 pm in classroom, n.413, AAAD
 
We have available technologies with an almost divine attributes and at the same time we are afraid of the dark or of a mouse, even though we know that they do not danger. The more technology we extend our bodies, the more grow us the animal's tail. The sign which we overcame in our history and which is appearing again now. 

 

 

kritická reflexe výstavy od Anastasie Serdyuk, studentky ateliéru fotografie

 

V pondělí 11. dubna v Galerie 207 na UMPRUM proběhla výstava Strach ze tmy autora Pavla Příkaského.

Příkaský má tentokrát svoji výstavu složenou z malby a jednoho objektu, který je kromě odlišnosti v technickém médiu, také funkční.  Tohle spojení můžeme přisuzovat Pavlovu studiu v ateliéru Nových medií na Akademii výtvarných umění v Praze.

Na první pohled Pavel dělá dost realistické obrazy, ale dostává se k nim přes osobní témata, která jsou do jisté míry abstrahovaná. Realismus v jeho obrazech skrývá pod tajemstvím bílého plátna a taktéž v bílé hmotě, která se objevuje na stativu.

Témata, která Pavel zpracovává jsou pro mě úplně nová, protože jsem nikdy nepřemýšlela nad tématem atavismu.

Autor přichází k biologickému znaku, který už v době evoluce zmizel, ale otevírá nám znovu tento znak ve svých obrazech a objektech.

Tato témata již určitě nějakým způsobem z naší biologické paměti vymizela, ale zůstávají existovat jako vzpomínka na dávné děje. Můžeme rozebrat tato témata a vidět jak si s nimi autor hraje, s fragmentárnosti naši paměti a ukazuje náš vliv na technologický proces neustálého vývoje, který je tolik podobný samotné lidské biologické evoluci.

Myslím, že se Pavel pokouší změnit malbu, která už naplnila svoji historii a pokouší se vyvést diváka na nový stupeň media malby. Skoro na každé výstavě spojuje různé disciplíny, jako malbu a všechny další mediální způsoby umění – video, instalaci a performanci. Tentokrát ale na jeho výstavě můžeme vidět jenom statické obrazy. Například jeden obraz, který se přehrává projektorem na podlahu, je úplně jiný. Moc zajímavě koexistuje s ostatními, protože je tvrdým minimalistickým grafickým gestem, což ho naprosto odlišuje od ostatních obrazů. Je na něm také znázorněný ocas, ale silueta spíš připomíná podpis autora.

Dá se dobře vidět jak autor spojuje svá díla s prostorem, ve kterém pracuje (obraz pod shodami) a také je to dobře viditelné na příkladu minulých výstav, (např. Podpis) když Pavel pokračoval na svých obrazech na zdi.

Obrazy, které visí na zdi, krásně vizuálně spolupracují, mají mezi sobou subtilní charakterový vztah a možná je to i díky podobnosti s přeexponovaným fotografickým obrazem reálných objektů.

Výstava pro mě otevřela nový prostor pro přemýšlení, jak vizuální tak i filosofický, který se zabývá takovými tématy, jako biologické znaky historie.