Johana Novotná, Laura Trenčanská - SYSTEM OF A DOWN
Vytvořeno: 12. 12. 2016 od Galerie 207

SYSTEM OF A DOWN
Johana Novotná, Laura Trenčanská

 

Vernisáž výstavy v pondělí 12. 12. 2016 v Galerii 207, Ateliér supermédií č. 302, UMPRUM od 18:00-21:00 
V rámci vernisáže vystoupí sólistické muzikantské duo, nebo duální muzikantské sólo, ovlivněné ruralismem, Johuš Matuš!

Prezentace autorek v úterý 13. 12. 2016 v učebně č. 411, UMPRUM, od 16:10 - 17:45
Trvání výstavy od 13. do 20. 12. 2016

 

“Odlehla si z důvodu, že jedna brečela jenom uvnitř a ta druhá zvenku.”  

Výstava System of a down pracuje jako odkaz pod obrazem, využívá Sartrovu poetiku jazyka. SOaD protavuje do současného uměleckého diskurzu, kde potvrzuje pozici umělce jako tvůrce náhody a zároveň znejišťuje osobitost vyjadřování ve fotografii.

Představa obrazu spočívajícím na drapérii a drapérie na těle a těla na čemkoli jiném zřejmě ilustruje kosmologický důkaz System(u) of a down, důkaz, jímž se argumentuje, že každá příčina vyžaduje příčinu předcházející, a potvrzuje se tak nutnost vyhlásit prapříčinu, nemá-li se tak postupovat donekonečna.

“Taková by tedy byla moderní relikvie: prolíná se v ní nečistota ložnice s nečistotou smrti. Sama od sebe si volí, na ja-kém oltáři nakonec shnije v záhybech své drapérie, “která se tu pomalu rozpadává”. Stane se snad jednoho, že tato relikvie - pokud zatím úplně nezmizela - vystoupá kanálem zpět na povrch, kde potom bude považována za obyčejný hadr? … Spolu s pamětí na povrch opět vystupuje pravda sama. (…) Každá věc má svou pravou, nebo alespoň konečnou podobu. Hromada odpadků má tu přednost že se nepřetvařuje. (…) Všechna špína civilizace, jakmile dosloužila, padá do tohoto příkopu pravdy, v němž končí ohromný společenský sestup. Zapadne, ale vystaví se tam na odiv. Ta míchanice je jakousi zpovědí. Tam už není žádné falešné předstírání, tam není možná žádná štukatura, špína si svléká košili, je to dokonalé obnažení, zhroucení iluzí a přeludu, nic než co skutečné je a co ukazuje strašnou podobu toho, co podlehlo zkáze. Skutečnost a rozklad.”

Georges Didi-Huberman - Ninfa Moderna - Esej o spadlé draperii

 

Laura Trenčanská je studentem ateliéru Intermédia na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně. 

Johana Novotná je studentem ateliéru Jiřího Thýna na Katedře Fotografie FAMU.

Společně založily filmové studio Dog Died Here, nezávislou filmovou produkci nízkorozpočtových až bezrozpočtových krátkometrážních béčkových filmů s áčkovým obsahem.
Svoji spolupráci prezentovali na filmovém festivalu FokusFest, v Českém centru v Berlíně a na přehlídce filmové animace a současného umění PAF.
Jejich kolaborace přechází od filmové po hudební tvorbu, až k performované emoci.

recenze výstavy od studenta ateliéru Malby - Kryštofa Strejce

SoaD, minivýstava, projekt, též společná instalace Johany Novotné a Laury Trenčanské. Při několika málo pohledech do výstavy je jasné, že hlavní roli nemá ani tak prostor, rozvržení či celková architektura expozice, ale především charakter vizuálního projevu, stylu, všech částí, ze kterých se instalace skládá. Několik, asi šest, fotografií a socha – objekt v podobě zavěšené, sametově bílé drapérie. Vše velmi čistě komponováno, zavěšeno, provedeno. Fotografie oplývají přesným a čitelným tvaroslovím, a přesto na nich asi nejvíce upoutává jakási čistota projevu, která se samozřejmě autorkám dokonale propojí s probíhajícími ději, které nám vizualita dvourozměrných děl nabízí. Ve stejném vizuálním duchu k nám promlouvá

též bílá drapérie. Ta je ale oproti fotografiím nainstalována zcela prostě a prakticky zkomprimovala svůj objem do úzkého pruhu visícího ze stropu a části, která je vcelku nedbale pohozena na podlahu. Spíše než stoupající a vznášející se drapérii z průvodního, asi kurátorského, textu, tato část instalace připomíná spíše levitující kus hadru.

U fotografické části expozice se mi stále vrací jedna zásadní myšlenka. Přibližně šest fotografií úzkých formátů instalováno v řadě za sebou. Vzhledem k rozvržení ve mne evokují jednak návaznost, to zajisté. Ale také možnost smyčky ve smyslu průběhové návaznosti. Napadá mne též záznam performance či nějaké akce, klidně i intimního charakteru. Podobnou myšlenku ale vzápětí autorky opět popírají vizuálním stylem. Vyčištěný a dokonale komponovaný styl fotografií je daleko vzdálený záznamům performancí, jež mají velmi často naopak charakter fotek pořízených bezprostředně mobilním telefonem či bez jakýchkoliv estetických zásahů. Zbývá tedy uvažovat v rovině komponovaných, jakýchsi ateliérových fotografií.

Jako poslední mne upoutal text, jež byl přiložen k výstavě. Není to příliš srozumitelné, ale pravděpodobně se jedná o součást výstavy. Je totiž možné, že právě existence tohoto průvodního textu, jakéhosi vysvětlení s citátem, zpochybňuje konexi mezi myšlenkou, konceptem a výsledkem, který je nainstalován v galerii. V této podobě to totiž vypadá, jakoby výtvarně rádoby čistá instalace byla velmi pracně, otrocky a neobratně našroubována na intelektuální a sofistikovaný text, který bude prakticky vždy působit v rozporu s vizuální stránkou z podstaty svého média.

web Johana Novotá

web Laura Trenčanská

web Johuš Matuš

fotodokumentace výstavy