recenze výstavy od studenta ateliéru Tvorba písma a typografie - Přemysla Zajíčka
V posledních několika letech zažíváme ve světě typografie a propagačního výtvarnictví vysoký nárůst a oblibu ručně psaných písem. Ať už ve formě nápisů na zdech, tabulích nebo ve formě digitálně zpracovaných fontů nabízených dlouhou řadou tvůrců i distributorů. Tento trend je zjevný i pro osoby méně znalé oboru tvorby písma. Důvodem může být, kromě finančního zisku, zejména na území bývalého Československa snaha po znovuobjevení kvalit písmomalířství, které bylo v minulém režimu běžně užívaným nástrojem propagace ve veřejném prostoru a dokonce i vyučovaným předmětem na středních odborných učilištích s podporou kvalitně zpracovaných příruček a učebnic.
Výstava Jana šimsy — Tahem vychází z kaligrafických principů, které jsou přirozenou součástí ručně psaných písem. V rámci výstavy můžeme přímo na zdech vidět kompozice tvořené shluky segmentů jejichž základem jsou tahy připomínající písmo. Nečitelné, tvořené různými psacími nástroji. Volba nástrojů, umístění, tahy a tvary napřímo odkazují k písmomalířství, kterému se Šimsa věnuje.
Dekorováním libovolně, v rámci svého estetického cítění, zaplňuje různě vytýčený prostor na stěnách galerie. Tento rámec se nepokouší přesáhnout a svým způsobem utaženě následuje předem stanovené varianty kompozic s prostým obměňováním tvaroslovím tahů, jejichž funkce spočívá v zaplňování prostoru.
Z expozice je cítit úzkostlivé dodržování stanoveného neopodstaněného systému a distancí v rámci uzavřeného konceptu, který lze podobně náhodným způsobem rozšiřovat tak, jak prostor dovolí. Třeba i za roh. Janův počin je možné vnímat i jako okouzlení psacími nástroji a tvary písmen, které přenesl do vzdálené roviny od podstaty písma. Tato rovina postrádá pevné základy. Estetická složka písma vyjmutá z kontextu znaku, jako nositele významu, se stává strouhankou, ve které nikdy žádný řízek nebyl.
Odprezentovaný výsledek v Galerii 207 nutně vybízí k zamyšlení nad použitím výtvoru. U tvorby písma je vhodné tímto způsobem uvažovat ještě před zahájením výrobní fáze a Jan Šimsa se ke svým kompozicím chová jako k písmu i vzhledem
k tomu, že tvary skládá do řádků, zarovnává na praporek, do bloku i na středovou osu. Vnáší do tvarů i estetiku historických manuskriptů, minuskulí a snad i run či klínového písma v kombinaci s estetikou čajoven a nepřekonaných ilustrací Keitha Haringa.
