Václav Litvan - Lehčí než vzduch
Vytvořeno: 17. 3. 2017 od Galerie 207

Lehčí než vzduch
Václav Litvan

 

Vernisáž výstavy v pondělí 20. 3. 2017 v Galerii 207, Ateliér supermédií č. 302, UMPRUM od 18:00-21:00 
Prezentace autora v úterý 21. 3. 2017 v učebně č. 411, UMPRUM, od 16:10 - 17:45
Trvání výstavy od 21. do 28. 3. 2017

 

Jedna z klasických představ spojených se sochařstvím je osvobozování, odkrývání forem uzavřených v hmotě. Jako by torzo již jaksi bylo v bloku mramoru. Jde jen o to jej dlátem vysvobodit.

Václav Litvan pracuje s prolínáním mezi konkrétním a univerzálním, jejich kolizemi, mísením a deformacemi. Nevidíme jen to konkrétní před sebou, ale vždy zároveň i to neviděné – univerzální. Tu podobnost, obecnost, která odkazuje ke struktuře světa. Proporce, fragmentárnost a doplnění, dokončení, nahrazení. Tak jako motiv kříže v díle vytvořeném pro Cenu Věry Jirousové, který se donekonečna mocninově násobí jako jakýsi fraktál, ze kterého vidíme jen fragment. A tak, jako část kubického kříže chybí, protože tloušťka kmene stromu nedovolila větší objem, musela být doplněna laminátovou, dutou imitací dřeva.

“Nejsem schopen si něco vymyslet, nakoupit si na to materiál a udělat to. Něco musí přijít ke mně, nějak mne to oslovit nebo něco musím hledat a najít to a pak z toho něco udělat.” Materiál není jakási černá, beztvará hmota, kterou je nutno uzavřít do čistoty ideální geometrické formy, ale naopak je již dopředu touto formou prodchnutý – pregnantní. Látka již jaksi dopředu obsahuje svoji formu, tak jako se mýdlová bublina sama vytvaruje do ideální koule. Metoda, kterou Václav Litvan pracuje, by se tak snad dala nazvat logická forma. Aktuální obsahuje potencionální. Výsledek je dopředu obsažen ve věcech, jde jen o to odpoutat je, nechat jej vyplynout, vynořit se, zformovat.

Charismatičnost materiálu, jeho opotřebovanost a patina, hrubost, drolení, tomu jen napomáhá. Čistotě metastruktur se totiž nikdy nelze ani přiblížit. Litvan se proto soustředí na moment, kdy se archetyp již téměř ztrácí nebo teprve vynořuje. Kdy dochází k jakémusi slévání. Nedokonalost podporuje vyrýsování tvaru. Jakoby se snažil zachytit esenci věcí, tedy ne jen to, co vidíme, jak se nám něco ukazuje, ale jaksi něco více – to co určitá věc je – něco co nikdy zcela vidět ani přesně vysvětlit nelze. Proto onen důraz na napětí mezi vnějškem a vnitřkem, povrchem a jádrem, dutost, imitativnost, oplášťovávání, potahování. Nebo naopak na solidnost a tíhu materiálu. Natahování, napínání roztahování. Vyřezávání, vykousávání. Kresba na soše. Promítání, řezy. Díla nejsou nikdy ani úplně hotová ani nehotová. Nejsou nikdy ani zcela samostatná, ani zcela včleněná do okolní instalace. Spíše současně ukazují jednotlivé kategorie jedné věci. Jde o to zmrazit je ve správném momentu, který by co nejlépe zachytil jejich nedostupnou celistvost. Momentě jejich zrodu i rozpadu. Záblesku pochopení.

Díla Václava Litvana jsou svými vlastními pojmy, sebedefinicemi. Jsou věcmi vysekanými z celku světa, potetované vlastními portréty, prorůstají v mnoha jednotlivých inkarnacích samy do sebe, jsou zmrazeným zábleskem vývojové osy, sloučením všech řezů časové linie.

 

(zdroj: artycok.tv/ Michal Novotný, Substance je forma)

 

EN

 

Lighter Than Air
Václav Litvan

Opening: March 20th. from 6 - 9 pm in the SuperMedia Studio, n.302, AAAD
Artist presentation: March 21th. from 4:10 - 5:45 pm in classroom, n.411, AAAD 
Duration of exhibition from 21th. to 28th. March 2017 
 
One of the classical beliefs connected with sculpture is that a sculptor sets free forms which are enclosed in matter. A torso seems to already exist in a block of marble. The only thing that has to be done is take a chisel and set it free.
 
Václav Litvan works with the mingling of the concrete and the universal, their collisions, blending and deformations. We do not see only the concrete in front of us, but simultaneously we always see the unseen – the universal. The analogy, universality, which refers to the structure of the world. Proportions, fragmentariness and supplementation, completion, substitution. The same as the motif of the cross in Václav Litvan´s work made for Věra Jirousová Award, which endlessly multiplies the same as a kind of fractal of which we can see just a fragment. And the same as a piece of the cubic cross is missing, because the thickness of the tree trunk did not allow him to enlarge the volume and imitation hollow wood had to be added.
 
“I´m not able to come up with an idea, go out and buy material and then do it. Something has to come up to me and make an impression on me or I have to be searching for something and when I find it, I turn it into something.” Material is not a black formless matter which has to be enclosed in the purity of an ideal, geometrical form, but on the contrary, it is already fully laden with that form. Matter already contains its form the same as a soap bubble will form an ideal sphere. The method that Václav Litvan uses might be called logical form. The actual contains the potential. The result is somehow already present in things and all what needs to be done is to set it free, let it show up, let it find shape.
 
The attractiveness of material, its wear-and-tear, patina, roughness, tendency to crumble, all this helpful. Because you can never even come close to the purity of metastructures. Therefore Litvan focuses on the moment when the archetype is almost vanishing or is just coming to the surface. The moment of a sort of merging. Imperfection supports the outlining of form. As if he was trying to capture the essence of things, that is not only what we can see, as something that is shown to us, but in addition as what an actual object is – something that is never quite visible and something that cannot be explained exactly either. Therefore that emphasis on the tension between the outside and inside, the surface and core, hollowness, imitation, sheathing, coating. Or on the contrary emphasis on the solidity and weight of material. Stretching, tension, expansion. Carving, biting. Drawing on a sculpture. Projections, sections. His works are never completely finished nor unfinished. They are never even completely independent, neither completely incorporated in the surrounding installation. They concurrently show individual categories of one single object. The point is to freeze them at the right moment to capture their inaccessible integrality. The moment of both their birth and disintegration. Flash of understanding.
 
The works by Václav Litvan are their own notions, self-definitions. They are objects cut out of the universe, tattooed with their own portraits, growing through many individual incarnations into themselves, they are a frozen flash of the evolution axis, a merging of all the sections of the time line.
 
(source: artycok.tv/ Michal Novotný, Substance is form)