Miroslav Vodrážka: Výtvarné umění – nebezpečí pro rozum
Vytvořeno: 11. 12. 2019 od Veřejné přednášky

34. přednáškový cyklus Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze Umění včera a dnes

na téma: Osudy a historie ve vzájemném sdílení

 

Miroslav Vodrážka - Výtvarné umění – nebezpečí pro rozum

úterý 17. prosince 2019 od 18.30 hodin

UMPRUM, nám. Jana Palacha 80, Praha 1, posluchárna 115

 

Pásmo přednášek připravil prof. Jiří David

 

34. pásmo přednášek Umění včera a dnes uzavře vystoupení filozofa, publicisty, undergroundového hudebníka a herce Miroslava Vodrážky. Přednáška Výtvarné umění – nebezpečí pro rozum vychází z autorovy publikace Výtvarné umění a jeho subverzivní role v období normalizace (CDTR, 2019). Připomene období normalizace prostřednictvím nejrůznějších otázek, například: podle jakých kritérií represivní složky komunistického režimu určovaly „co“ a „koho“ zakazovat, jak důležitou roli hráli samotní výtvarní umělci a teoretici umění, kteří spolupracovali s tajnou policií nebo jakým způsobem se nejrůznější umělecké instituce, jako Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, podílely na potlačování uměleckého individualism. Pokusí se také v rámci teoretického rozlišení „textu“ a „obrazu“ odpovědět na otázku, proč se komunistickému režimu podařilo anihilovat ženskou sebereflektující uměleckou subjektivitu.

 

Miroslav Vodrážka se narodil 13. září 1954 v Praze. Vyrostl v chudých poměrech, ale dětství měl šťastné. Už od mládí se vymezoval proti dominanci a násilí páchanému muži na ženách, a dokonce o sobě mluvil v ženském rodě. Po základní škole strávil rok nicneděláním, během kterého vybrousil svůj odpor vůči normativitě. V sedmnácti letech napsal v odporu proti racionalizaci života v socialismu Manifest emocionalismu. V té době se seznámil s židovským mystikem Maxmiliánem Durenem a významnými intelektuály, jako byli Jiří Němec nebo Karol Sidon. Začal se zajímat o hudbu a brzy založil svoji první undergroundovou skupinu. V roce 1977 popsal barvou pomník svatého Václava, což mu vyneslo několik měsíců v Bohnicích, kde na něm byly praktikovány inzulinové šoky. K Chartě 77 se nepřipojil, neboť ji považoval za nedostatečně radikální a ve svých požadavcích neupřímnou. Jeho byt na Starém Městě přesto chartistům sloužil jako místo setkávání a StB jej také za chartistu považovala. Pomáhal s vydáváním samizdatového časopisu Vokno, pořádal bytové semináře za účasti Egona Bondyho, Milana Balabána a Milana Machovce. Začátkem 80. let byl vyhozen z práce v tiskařské dílně a následně působil deset let jako topič v kotelně. Po celou dobu normalizace zůstal zásadový v odmítání jakýchkoliv kompromisů s režimem. Po revoluci v české veřejné diskusi otevíral témata feminismu a transgenderu. Dnes působí jako nezávislý hudebník a publicista a nadále se považuje za člověka kontrakultury. Pracuje v Ústavu pro studium totalitních režimů.
(zdroj: https://www.pametnaroda.cz/cs/vodrazka-miroslav-1954)