Výběr pozoruhodných prací ARTSEMESTRU zima 2021
Vytvořeno: 23. 2. 2021 od Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze

On-line výběr 

ARTSEMESTR zima 2021

Vytvořeno: 23. 2. 2021

 Artsemestr zima 2021

 Klauzura během současné pandemické situace, kdy jsou veškeré ateliéry odkázány na distanční výuku, online konzultace a práci s nejběžněji dostupným materiálem, často bez možnosti využít dílenské nástroje, je skutečná výzva. Je obdivuhodné, jak pokorně a zodpovědně ke svým pracím studenti přistupovali, navzdory lockdownu a s ním spojenými komplikacemi. Někteří museli zcela změnit postup práce, zkoušet v izolovaných domácích podmínkách nové metody, zjednodušovat a extrahovat vlastní vize. Mnohé z projektů již na stávající situaci uzavřeného světa navazují a inspirují se jí, případně hledají řešení a zlehčující cesty pro nás pro všechny. Převážnou většinu letošních klauzur tak propojuje příklon k sociální tématice, etice a reflexe znevýhodněných.

 Studentka Ateliéru architektury I Adéla Vavříková vytvořila originální řešení sociálního bydlení situovaného u trati pod kopcem Vítkov, ve kterém se využívá nepoužívaného dvorku za divadlem Ponec. Její projekt zohledňuje potřeby jedinců a rodin v nouzi, kteří se dostanou do krizové situace a potřebují sociální bydlení. Ubytováním, ovšem pro studenty, se zabývá další architektonický kolektivní projekt tří studentů Ateliéru architektury III, Kateřiny Suchánkové, Hugo Fekara a Evy Kvaššavové.  V klauzuře Virtual Dormitory aplikují algoritmus a výpočetní postupy k reorganizaci modulárních prostor umístěných na střeše nové budovy UMPRUM v Mikulandské ulici. Architektonické projekty uzavírá poetická vize Pomníku padlých mrakodrapů, ve kterém se  Hana Turnovská zamýšlí nad etikou neustálé demolice a nové výstavby výškových budov na Manhattanu a nabízí tak monument, který by připomínal ztraceného genia loci a padlé idey ztělesněné zbořenými mrakodrapy.

 Velmi aktuálním v současné pandemické situaci je řešení klauzury od Daniela Pokorného z Ateliéru průmyslového designu, jehož zadáním byla Desi(g)nfekce - čistit, léčit pomocí designu. Výsledným řešením je autonomní robot, který dokáže samostatně dezinfikovat rozlehlé prostory včetně špatně dostupných míst. Naopak v Ateliéru produktového designu se studentce Karolíně Vintrové podařilo reflektovat a zhmotnit zpětnou vazbu vůči lidem, kteří nejen teď, kdy je pomoc slabším a nemocným obzvláště potřeba, ale celý svůj život nezištně pomáhají druhým. Lipová ratolest Znamení dobroty je tak symbolickým poděkováním všem, kdo nesobecky myslí na své okolí. O tom, že čas nyní běží zcela jinak, než jak jsme byli zvyklí, vypovídá klauzura Mariety Tedenacové z Ateliéru skla. V projektu Chronometer Series vytváří nový pohled na měření času a zamýšlí se vůbec nad tím, zda je v kontextu současného bezčasí, důležité mít čas neustále pod kontrolou.

  Dvě studentky Ateliéru keramiky a porcelánu spojuje rodinná paměť a kořeny jiné kultury. Nonna Lorenz v keramické kolekci Carevna chlebovna reflektuje Ruskou tradici vězeňské kultury, folklór a její estetiku, která se propisuje na finální surový produkt a má také velkou výpovědní hodnotu o stavu politické situace v Rusku. Z rodinné anamnézy vychází i projekt Nová naděje Quynh Trang Tran, která svými komínky složeného oblečení s kontrastní glazurou odkazuje na situaci svých rodičů, kteří v 80. letech přijeli z Vietnamu do Československa.

  V Ateliéru módní tvorby, kde bylo zadání zcela volné, vytvořil Štěpán Mareš módní řadu Unisex, která je specifická především svou neutralitou vůči pohlaví a ideálně cílí na nebinární jedince. Fiktivní brand vytvořila ve spolupráci s Terezou Saitz a Karolínou Matuškovou studentka Ateliéru designu oděvu a obuvi Alexandra Gnidiaková. Její projekt Persona se vyznačuje personifikací módního kousku, který je napojen na rodný list, jež zaznamenává veškeré kroky z výroby i následného života textilie. Snahou je probudit v majiteli a nositeli osobní pouto, které směřuje k podpoře slow fashion. Poněkud netradičně, v terénu, probíhala příprava klauzury Ateliéru textilní tvorby. Eliška Hanušová musela v přírodě sbírat orobinec, ze kterého následně experimentální formou s tímto  materiálem vytvářela obličejové objekty. Ty v sobě mají silnou nostalgii dětství, což byla i hlavní autorčina emoce při přípravě tohoto projektu s názvem Čas experimentu - vzpomeň na dětství.

 Velmi osobní a intimní formou jsou dva deníky, které vznikly ve dvou ateliérech. Pod vedením Ateliéru ilustrace a grafiky vytvořila Jantra Šímová fiktivní Deník Oty Zadáka, který vložila do nalezeného sešitu. Dovyprávěla tak příběh, který možná nikdy nezačal, ale díky upcyklaci starého notesu, dostal druhou šanci i život Oty Zadáka. Druhý deník, tentokrát Data Diary vznikl na půdě Ateliéru grafického designu a vizuální komunikace. Zahraniční studentka Leslie Dunker nejprve pozorovala vlastní život a provedla kritickou analýzu, která napomohla převedení výstupních dat do originální formy vizuální komunikace.

 Naopak rezignaci na klasickou formu klauzurní práce představuje guerillový projekt studenta Ateliéru tvorby písma a typografie, který si přeje vystupovat pod pseudonymem Pišta, malíř pokojů. V klauzuře s názvem Očista, svépomocí vymaloval typografický ateliér bílou barvu a doufá, že tato změna a přísun světla přinese všem kolegům pozitivní energii do dalšího semestru.

 Studentka Thanh Mai Tranová z Ateliéru filmové a televizní grafiky se rozhodla oslavit 70. výročí ateliéru formou krátkého animovaného dokumentu Volné ruce, ve kterém zpovídá minulé studenty a bývalého pedagoga a hledá odpověď na častou otázku – může v komerční praxi přežít i autorský rukopis? Posledním představeným projektem je práce Evy Rotreklové z Ateliéru grafického designu a nových médií, která se ve videu Najdi patnáct rozdílů soustředí na fenomén soutěžení, který je v současném uměleckém světě často skloňován. Současný trend hodnocení kvality práce může být pro mnohé začínající umělce fatální.

 

Adéla Vavříková
Sociální bydlení u trati
1. ročník, Ateliér architektury I

 Zadané území je situované na hranici tří městských částí trefně často označované pražským gordickým uzlem. V rámci analýzy se autorka zaměřila na dvorek za divadlem Ponec, který byl uvězněn mezi železničními tratěmi. Hmota navrženého objektu je definována primárně liniemi místa, které spojují nový objekt se slepou fasádou stávajícího domu a dotváří pomyslný blok. Pro dosažení co největšího množství bytů, a zároveň jisté variability byla zvolena forma pavlačového domu s úzkými byty. Nosnou konstrukci parteru tvoří železobetonový skelet, který je obehnán lehkým obvodovým pláštěm. Střešní krajina je částečně určena pro přesunutí veřejného prostoru, který je ve vnitrobloku limitován. Při navrhování jednotlivých bytových typů autorka přihlížela k dokumentu sociálního bydlení bydlení Prahy 3 a snažila se v minimální, přesto velkorysé formě, vyhovět jeho požadavkům. Vzniklo tak sedm půdorysných typů. Velkorysost bytů tkví především ve skříňové dispozici, která umisťuje veškerý provoz do jedné linie a ponechává otevřený prostor možnému dotvoření budoucími obyvateli. Flexibilita prostoru je obzvláště vhodná v kontextu sociálního bydlení, jelikož umožňuje snadnou adaptaci prostoru pod rukami obměňujících se obyvatelů. Z pozitivního hlediska můžeme doufat, že rodina, jednotlivec či páry nebudou za dva roky sociální byt potřebovat a dostanou se ze své nouze co nejdříve. Toto samozřejmě není otázka architektury, nýbrž sociální politiky našeho státu. Nad tímto aspektem je patřičné se zamyslet a to i v kontextu norem, které mají držet na uzdě developery.

Kateřina Suchánková, Hugo Fekar, Eva Kvaššavová
Virtual Dormitory – Mikulandská
Ateliér architektury III

Kolektivní spekulativní projekt představuje návrh studentského ubytování umístěného na střeše nové technologické budovy UMPRUM v Mikulandské ulici v historickém centru Prahy. Role architektů zde byla posunuta do role výpočetních techniků stavících na základech a principech logistiky uspořádání skladů společnosti Amazon. Vizí autorů zde bylo aplikovat přeuspořádání prostor užívané v komerčních skladech na studentské bydlení. Nízká prostorová efektivita standardní studentské koleje spočívá v neschopnosti prostoru reagovat na požadavky v reálném čase a v nepřizpůsobivosti skutečným potřebám, pohodlí a očekávání jejích uživatelů. Projekt Virtuálního internátu díky výpočtovým technologiím umožňuje, aby architektura byla responsibilní. Je tedy proměnlivá a mění se v čase na základě vnějších faktorů. Reorganizace prostor na studentské koleje je možná díky prediktivnímu algoritmu založeném na monitorování celého provozu a obsazenosti uživateli. Systém se skládá z konkrétního množství mobilních prvků-studoven, společenských místností atd. Naopak jsou zde i pevně umístěné celky, jako jsou studentské ubytování a jídelna. Výsledek představuje nové neočekávané prostorové uspořádání a rozložení prostoru. Na základě tohoto algoritmu byly sestaveny dva hlavní programy – letní a zimní. Oba se liší možnou maximální kapacitou studentů a funkcí budov. Architektonický návrh je možné vyzkoušet formou unikátní hry vytvořené v programu Unity: https://fekarhugo.itch.io/virtual-dormitory

Hana Turnovská
Pomník padlých mrakodrapů
Ateliér architektury IV, 3. ročník

 Projekt se zabývá navržením mrakodrapu se sociálním přesahem. Reaguje na myšlenku nadbytku staveb na Manhattanu, která s sebou přináší demolici starší zástavby a ztrátu paměti místa. Ačkoliv New York působí jako soběstačný ekosystém, ve skutečnosti zde jakákoliv nově vzniklá budova již od momentu dokončení svádí nelítostný boj o přežití. Na tento nelidský mechanismus neustále se obnovující metropole snaží upozornit antropomorfní idea Pomníku padlých mrakodrapů. Ilustrace dokumentující vývoj konceptu pomníku vycházejí z tradice retroaktivního manifestu Třeštící New York architekta Rema Koolhase z konce 70. let a umocňují tak napojení na tradici této diskuze o mrakodrapech na hustě zastavěném Manhattanu. Centrum pro záchranu zbořených budov, jejich materiálu, ale stejně tak i duševních hodnot a idejí, jejichž nositeli mrakodrapy byly, má formu majáku, aby široko daleko upozorňoval na zdemolované budovy pulzující metropole.

Daniel Pokorný
UV-C robot
Ateliér průmyslového designu, 1. ročník Mgr.

V návaznosti na aktuální pandemickou situaci, kdy jsme nuceni si několikrát za den čistit ruce či další povrchy v našem okolí dezinfekčními gely, byl vytvořen i tento pojízdný robot. Autonomní robotický pomocník dezinfikuje pomocí technologie UV-C záření. Byl specificky navržen primárně do nemocničních prostor, případně je možné jej využít v kancelářských budovách či hotelech, které spojuje rozsáhlá plocha společných prostor a nutnost častého čištění. Robot se díky nové autonomní technologii dokáže pohybovat zcela samostatně a v rámci rotace elegantně propluje i zúženými prostory. Může jezdit po nemocničních pokojích a díky LED světlům umístěným i na spodní části třínohé platformy, která je inspirována tvarem chobotnice, je schopen dezinfikovat i hůře dostupná místa. UV-C robot je prototypem skutečné deis(g)nfekce bez fikce.

Karolína Vintrová
Znamení dobroty
Ateliér produktového designu, 4. ročník

 Projekt vycházející ze studie přírodniny a navazující na téma ocenění pro Prahu je pojmenován Znamení dobroty. Vhodně jej uvádí citát bývalého prezidenta Václava Havla – Člověk by se měl chovat tak, jak si myslí, že by se měli chovat všichni. Lipová ratolest je určena dobrým lidem za jejich celoživotní nezištné pomáhání – ať už adoptují děti, starají se o nemocné či pomáhají jiným. Ne pro slávu, ani pro peníze. Jsou to opravdoví hrdinové, ke kterým je možné vzhlížet a poděkovat jim touto cenou – lipovou ratolestí Znamení dobroty, která je nejen národním symbolem, ale také ztotožňuje čistotu, štědrost a srdečnost. Formální podoba ocenění se vyhýbá stereotypním estetickým vizualizacím odměny v podobě medaile či plakety. Lípa je pokorná stejně jako hrdinové, kteří cenu získávají. Jelikož nejsme nikdy sami, kdo stojí za našimi skutky a zásluhami, a máme kolem sebe další, kteří pomáhají, proto je možné z ocenění odejmout tři malé větvičky, které může obdarovaný člověk předat dál a tak poděkovat všem, kdo za jeho dobrotou stojí. Stejně jako je možné štěpit strom, je možné štěpit i dobrotu v lidech.

Marieta Tedenacová
Chronometer Series
Ateliér skla, 1. ročník Mgr.

Chronometer Series je kolekce hodin, která znázorňuje čas plynutím příběhu. Časem jsme posedlí a přitom jsme nejšťastnější v momentě, kdy ani netušíme, kolik je hodin. Plynutí času je velmi subjektivní a často nezávislé od toho, co nám ukazuje ciferník hodin nebo co právě prožíváme. Ačkoliv se historie snažila uhánět ve vývoji co nejrychleji kupředu a přitom odolat nadvládě hodin, v současné chvíli jsme časem pohlceni a naopak se snažíme zpomalit. Není potřeba dělit den na vteřiny, abychom falešně získali více času. Proto vznikla kolekce chronometrických objektů, které otevírají nové možnosti nazírání na čas jako na děj raději než  jako na numerickou entitu. Čas je v Chronometer Series znázorněn plynutím příběhu a právě pocit z vývoje děje je přesvědčivým důkazem, že čas plyne. Vytváření příběhu v reálném čase, navíc připoutaného k hodinovému strojku, ukazuje, jak je možné navrátit se k samotnému prožitku a k podstatě času, což je i cílem tohoto projektu.

 Nonna Lorenz
Carevna chlebovna
Ateliér keramiky a porcelánu

 Chlebová lidová keramika je fikce vytvořená fúzí tradiční vězeňské vizuální kultury, vzpomínek autorčiny rodiny pocházející z ruské vězeňské osady v tajze na Uralu a vnímání současné politické situace v Rusku. Keramika je populární materiál, který i v současné době může nést nové významy a vypovídat o zakořeněných stereotypech. Napojením na vězeňský folklór nejen ve formě znakového systému tetování, ale přímo na tradici vězeňského rukodělného umění se autorce otevřela rovina trestanecké hierarchie s vymyšlenými pravidly, které v ruské společnosti přežívají dodnes. Na základě těchto poznatků byl vytvořen chlebový servis Carevna chlebovna vycházející ze vzpomínek na zdánlivě vzdálený, nereálný až pohádkový svět. Infantilně působící postavičky symbolizují dvojznačné významy, jež jsou krypticky zapsané do vězeňských symbolů. Dvojznačnost je symbolem Ruska, snad i proto je jeho státním symbolem dvouhlavá orlice. Tato bipolární porucha, kterou trpí celá země, jak tvrdí autorka, je jedním z důvodů stálých problémů, jenž tento stát zažívá.

Quynh Trang Tran
Nová naděje
Ateliér keramiky a porcelánu, 1. ročník Mgr.

 Klauzurní projekt Nová naděje se zaměřuje na osobní zkušenost rodinné paměti. Autorka pocházející z rodiny vietnamských přistěhovalců zmapovala příběh svých rodičů, kteří přijeli v 80. letech do Československa s vizí lepší budoucnosti. Již od roku 1995 na základě mezivládní dohody bylo umožněno přijetí vietnamských občanů do ČSR k vyučení a následné praxi v průmyslových podnicích. Vietnam považoval přípravu kvalifikovaných dělníků za jednu z klíčových otázek rozvoje ekonomiky země a obracel se nadále i na další spřátelené socialistické státy. Rodiče autorky přicestovali do komunistického Československa nezávisle na sobě a poznali se až tady, ačkoliv pocházeli ze stejné vesnice. Teprve začátkem 90. let jim bylo umožněno, aby bydleli společně a živili se prodejem textilu. Práce nazvaná Nová naděje je věnovaná osobnímu příběhu, který však zastupuje tisíce podobných, jelikož vietnamská komunita je třetí největší menšinou na území České republiky. Vytvořené keramické objekty složeného oblečení s výraznou glazurou jsou tak mementem složitých podmínek, kterými museli vietnamští přistěhovalci projít, aby mohli být přijati předsudky ověnčenou společností.

 Štěpán Mareš
Udržitelná VLNA – Statement piece - Unisex
Ateliér módní tvorby

 Módní kolekce Unisex navazuje na zkoumání pohybu lidí v metropolích ve vztahu k architektuře. Moderní a současná architektura, utvářená monumentálními plastickými tvary, si lidi kolem sebe podmaňuje a doslova je obléká – svými stíny i odrazy slunce. Současná klauzurní kolekce je evolucí předešlé, kdy útočně červená vytlačuje monolitickou šedou ze scény, stejně jako starý projekt redefinuje a vytlačuje nová vize. Osoba už není oděna do architektury tvořené symetrickou geometrií, naopak se kolem nositele volně pohybuje linie křivek a člověk si může sám určovat, kterou část odhalí, aniž by byl pod vlivem okolí. Kolekce nerozlišuje pohlaví – je určena na dámské nebo pánské tělo, ale sám nositel je aktivním hybatelem, která část oděvu mu padne. Barevnost je v tónech červené a černé. Červená značí touhu a svůdnost těla, ale i střetnutí se svým pohlavím, černá v tomto případě nic nepohlcuje a slouží pouze jako kontrastní podklad. Řada nese název Unisex, ale především se zaměřuje na nebinární jedince, jak se dnes stále častěji definují mnozí jedinci v moderní společnosti.

Alexandra Gnidiaková
ve spolupráci s Terezou Saitz a Karolínou Matuškovou
Persona
Ateliér designu oděvu a obuvi, 4. ročník

 Zadáním klauzurní práce ateliéru, který je v ideálních podmínkách vázán na rukodělnou praxi na půdě školy, byl přechod do imaginárního online rozhraní. Autorka pracovala s vlastní vizí fiktivní webové stránky s kompletní filozofií smyšlené značky s důrazem na udržitelnost. Každý produkt značky Persona se narodí s etiketou, jakýmsi průvodním rodným listem, ve kterém je zdokumentován každý krok, kterým produkt prochází, než se dostane ke klientovi – od počátečního materiálu po cílového majitele. Záznam jednotlivých kroků a zosobnění produktu je poctou řemeslu s úctou k jeho tvůrcům. Cílem je vytvořit osobní vztah člověka se svým oblečením a tak zajistit větší míru udržitelnosti v módním odvětví. Transparentnost ve výrobě a příběh dané věci by měl zapůsobit na zákazníka, aby si s daným kusem vytvořil silné emocionální poutu. Že produkt není spotřební zboží, dokazuje i možnost zápisu oprav a úprav, které se do personalizovaného rodného listu zapisují. Nositel je tak vypravěčem příběhu a zároveň  jeho tvůrcem.

 Eliška Hanušová
Čas experimentu - vzpomeň na dětství
Ateliér textilní tvorby

 Pandemická doba může představovat dva světy – uzavření doma či únik do přírody, který je pr mnohé návratem do dětství. Autorka dle ateliérového zadání putovala krajinou a nořila se do rybníků a bažin, v nichž sbírala orobinec. Tuto rostlinu namáčela, mixovala, ručně stříhala a testovala pigmentací. Docílila tak široké škály orobincových struktur, od jemné drtě po hrubou texturu. Následně tyto odlišné struktury barvila přírodními pigmenty a pojila přírodním pojivem, čímž zachovala odbouratelný ráz materiálu, který se může navrátit do přírody stejně tak jako z ní vzešel. Finálním produktem je šest objektů, které volně vycházejí ze vzpomínek na rané dětství v přírodě. Děti obklopené divočinou si vytvářejí přístřešky a masky, aby je nikdo nenašel a nepoznal. Objekty se inspirují lidskou tváří, ale nevychází z ní popisně, mají nadsazené proporce a pracují se zkratkou. Ve fotografickém výstupu je zřetelný vztah těla k objektu. Jak se výraz objektu proměňuje s měřítkem lidského těla, se změnou gesta, postoje nebo změnou oblečení nositele. Masky odkazující k přírodním národům a tím skutečně i k přírodě umožňují divákovi, aby si sám našel smysl konkrétního výrazu a případně se také vrátil do dětských her.

Jantra Šímová
Deník Otty Zadáka
Ateliér ilustrace a grafiky

 Deník Otty Zadáka - věrného fanouška Dukly Praha a studenta střední školy slaboproudé elektrotechniky
Prázdný sešit se jmenovkou Otta Zadák byl nalezen jednoho prosincového odpoledne na blešáku v areálu Nákladového nádraží Žižkov. Spíš než o upcyklaci zapomenutého sešitu se jedná o upcyklaci jednoho životního příběhu. Díky studentce Ateliéru ilustrace a grafiky Otta Zadák konečně zaplnil svůj starý deník, který nosil a vytahoval vždy, když se nudil v hodinách matiky nebo elektrotechniky. Kreslil do něj vše, co by měl každý školácký sešit obsahovat: graffiti načmárané přes lineární rovnice, fotbálek, občasný výlevy vzteku a lásky, různý vzkazy, no a nebo taky skici budoucího vynálezu. Autorce se podařilo vypátrat v hlubinách internetu jedinou reálnou zmínku o Ottovi Zadákovi totiž, že má společně s dalšími přáteli patent, který se jmenuje Zařízení pro upevnění izolovaných vodičů a kabelů z roku 1998. V jeho deníku ze školních let můžeme nacházet tajemné nákresy onoho zařízení pro upevnění izolovaných vodičů a kabelů v prvotní fázi. Vedle toho však i pilně tvořil fanouškovskou sérii Dukly Praha, která bohužel v té době nezažívala nejlepší období a tak mu nezbylo nic jiného, než vzpomínat na její legendy, o kterých mu vyprávěl jeho táta… Otta taky rád v deníku cituje ze svých oblíbených písní. Tady ovšem pozorný čtenář naráží na to, zda-li sešit, který drží v rukou, není náhodou jen obyčejným padělkem, fiktivním deníkem s prvky sci-fi. Dost možná je Otto jedním z mála šťastlivců na tomto světě, kdo dostává možnost prožít si své mládí znovu a jinak, alespoň díky tomuto deníku. Snad se výhledově do korpusu pražských legend zařadí i ta o Otto Zadákovi.

 Pišta, malíř pokojů
Očista
Ateliér tvorby písma a typografie

 Výmalba ateliéru je typ práce, která má charakter spíše očistného rituálu než klasické klauzury v Ateliéru tvorby písma a typografie. Přesto se student ateliéru v místnosti 305 rozhodl obdarovat učebnu novým nátěrem. Motivace byly různé – dílo nemá na první pohled jasné autorství, rukopis je nejasný, proces rekonstrukce je naplňující a meditativní, navíc postrádá estetickou hodnotu, na kterou je na uměleckých školách kladen důraz. Stejně tak nová výmalba v podobě bílé barvy, která ani není barvou, zvyšuje světelnost místnosti a dle vědeckých výzkumů způsobuje menší deprese. Byl to právě sám Pišta, malíř pokojů, který usoudil, že kolektiv ateliéru již potřeboval více světla, jakkoliv se může jednat o metaforu. Úprava povrchu a nátěr mohou být provedeny v různé kvalitě, která odpovídá poměru investované energie, kvalitě materiálu a schopnostem pracovníka v závislosti na časové dotaci. Soupis materiálu a provedené práce je následující: 40 litrů bílé barvy Primalex Polar, jedna papírová zakrývací páska šířka 4 cm, váleček Swingcolor Premium s teleskopickou tyčí, malířská štětka kulatá 130 cm s přírodními štětinami, zárohový plochý štětec - směs přírodních štětin a syntetických vláken, spárovací tmel Rokofinal Duo, elastická miska na sádru (kónická), kleště kombinačky a šroubovák křížový. Voilŕ!

 Leslie Dunker
Data Diary
Ateliér grafického designu a vizuální komunikace, studentka magisterského navazujícího programu v Aj Visual Arts

 Naučit se pracovat s daty je nutností každodenní reality dnešního digitalizovaného světa. Vidět skrz čísla skutečné hodnoty a reálné předobrazy je schopnost, kterou během distanční výuky trénovali studenti Ateliéru grafického designu a vizuální komunikace. Nečekejme však grafy či virtuální koláče, které v posledních měsících vídáme na obrazovkách v návaznosti na denní přírůstek nakažených. Velmi křehkou a osobní zpovědí je projekt Data Diary zahraniční studentky, která pobývala v Praze pouhé 3 měsíce, navíc v období lockdownu. I s výrazným omezením byla schopna reflektovat vlastní výstupová data, která jsou nosným zdrojem informací o jejím každodenním životě v době pandemie. Divák či čtenář je vybídnut, aby si prolistoval intimní a zakázané ovoce, jakým deník jistě je. Jeho stránky jsou plné osobních dat, která však nejsou exaktními hodnotami, ale jsou převedená do užitné formy knihy, aby vyprávěla příběh, jež by primárně zaznamenávaly zjednodušené grafy, číselné množiny a další symboly. Volné ilustrace a deníkový zápis vizualizují informace, která se za nimi skrývají, a otevírají nový žánr datového deníku.

 Thanh Mai Tranová
Volné ruce
Ateliér filmové a televizní grafiky , 4. ročník

 Krátký animovaný dokument sleduje tři absolventy Ateliéru filmové a televizní grafiky různých generací – Lukáše Baču, Lukáše Fišárka a Jiřího Tyllera. Na základě osobních rozhovorů a sdílení zkušeností těchto bývalých studentů a pedagoga, které spojuje práce v audiovizi, reklamě i jiné komerční sféře, byl autorkou vytvořen animovaný film Volné ruce. Je důvěrnou zpovědí, ve které se stručně dozvídáme o možnostech seberealizace a pocitech ze současné i minulé praxe, či zda je možné skloubit autorský rukopis s komerčním prostředím. Film skrze animované rozhovory nahlíží na zkušenost dotázaných a zároveň upozorňuje na 70. výročí ateliéru. Poselství filmu je však zřejmé: Nevzdávat se autorské tvorby a bojovat za ní!

 Eva Rotreklová
Najdi patnáct rozdílů
Ateliér grafického designu a nových médií, 3. ročník

  Video dokumentárního charakteru Najdi patnáct rozdílů je ponorem mezi širší veřejnost v oblasti kontroverzního tématu soutěžení. Autorka v něm zaznamenává kontrasty mezi výpověďmi anonymních respondentů z různých uměleckých i mimo uměleckých oblastí a navazuje na současný trend udělování cen, hodnocení kvality práce či naopak vzdávání se prvenství ve prospěch skupiny, jak je známo v uměleckém kontextu díky posledním ročníkům Ceny Jindřicha Chalupeckého. Kladením čtyř jednoduchých otázek, vztahujícím se k tématu soutěžení, touze po trofeji či motivace k výhře, získala autorka rychlé a otevřené reakce od svých blízkých přátel či rodiny. Pro samotný projekt bylo důležité mluvit s lidmi z více názorových spekter a tím postupně zaostřovat vlastní pohled. Ten je komunikován pomocí vizuální stránky videa, ve kterém se překrývá zvuková stopa s rozostřeným obrazem gymnastky v obruči. Symbolika kruhu nese význam času a nekonečnosti, věčnosti a věčného opakování života. Tato neustálá cykličnost a vytrvalost nás může dovést k vítězství, ale i na pokraj sil. Takže nakonec máte strach vstoupit nebo vystoupit z kruhu?

Adéla Vavříková - Sociální bydlení u trati

Kateřina Suchánková, Hugo Fekar, Eva Kvaššavová - Virtual Dormitory – Mikulandská

Hana Turnovská - Pomník padlých mrakodrapů

Daniel Pokorný - UV-C robot

Karolína Vintrová - Znamení dobroty

Marieta Tedenacová - Chronometer Series

Nonna Lorenz - Carevna chlebovna

Qunh Trang Tran - Nová naděje

Štěpán Mareš - Unisex

Alexandra Gnidiaková ve spolupráci s Terezou Saitz a Karolínou Matuškovou - Persona

Eliška Hanušová - Čas experimentu - vzpomeň na dětství

Jantra Šímová - Deník Otty Zadáka

Leslie Dunker - Data Diary

Thanh Mai Tranová - Volné ruce

Eva Rotreklová - Najdi patnáct rozdílů