Korejská sklářská umělkyně reaguje na postavení žen v Jižní Koreji – a nejen v ní
23. 1.–13. 3. 2026
Galerie Kuzebauch, Říčanova 19, Praha 6
SongMi Kim promítla do své aktuální výstavy skleněných obrazů a objektů v Galerii Kuzebauch otázky přetrvávajícího postavení žen v jihokorejské společnosti. Sdílí zde jak vlastní postřehy a osobní zkušenost, tak se zamýšlí nad hodnotami stále převažující patriarchální společnosti. Hlavním motivem je symbol toho všeho – napospas vydaný živý či mrtvý kur, podobně jako doposud bývá v mnoha kulturách „ta jeho slepice“ naprosto podřízená jejímu manželovi či partnerovi.
SongMi Kim po více než dvě desetiletí žije a tvoří v České republice. Tématu genderové nerovnosti se začala věnovat již během uměleckých studií ve své rodné zemi. Na začátku nového tisíciletí se rozhodla přestěhovat do České republiky, kde studovala UMPRUM v Ateliéru skla vedeném prof. Vladimírem Kopeckým. Zkušenost s dvěma odlišnými kulturními prostředími ji utvrdila v přesvědčení, že její rodná společnost ještě zdaleka nedosáhla rovnoprávnosti. V Koreji se ještě nedávno říkávalo, že ženu je nutno podobně jako sušenou tresku každý třetí den tlouci, aby změkla. Podobně vyznívá i přísloví, „Když slepice silně zakvoká, rodina zaniká“.
„V Koreji se situace rychle zlepšuje, ale má pořád daleko k ideálu, který by korespondoval s obrovským ekonomickým, politickým a kulturním vzestupem této země v posledních čtyřiceti letech. Ale podotkněme, že toto téma se zdaleka netýká pouze zemí, které jsou kulturně vzdálené, jako se nám zdá asijská Jižní Korea. Možná na pohled méně drsné, ale velmi podobné ožehavé otázky řešíme i v Česku – ve společnosti, která se sama pokládá za otevřenou, rovnoprávnou a v porovnání s ostatním světem za velmi svobodomyslnou a tolerantní. Máme na čem pracovat…“, hodnotí postavení žen kurátor výstavy Milan Hlaveš.
Právě slepice a její úděl se promítá do většiny vystavených děl v Galerii Kuzebauch, od barevných skleněných mozaik po rozměrné skleněné desky s malbami ubitých, zpola oškubaných slepic či jejich pařátů. Expozici doplňují díla z dřívějších období s obdobnou tématikou – velká skleněná plastika připomínající dům, uvnitř kterého je dutina v podobě sušené tresky, jejíž hlava uniká ven bortící se stěnou či velkoformátová černobílá fotografie schoulené autorky s oholenou hlavou, která připomíná zubožené holé kuře. Předlouhých krásných černých vlasů, které vnímala jako symbol uvěznění, se umělkyně zbavila po vzoru budhistických mnichů, aby se tak mohla vymanit ze stávajícího sekulárního světa.
„Výstava vypovídá také o mém životě. Dodnes cítím to trauma. Nejen proto je pro mě téma ženské rovnoprávnosti zcela zásadní. Řeším ho ve svém životě a tvorbě celý můj život. Když jsem byla malá, můj tatínek byl v naší čtvrti v Busanu, druhém největším městě v Koreji, za velmi váženého občana. Byl totiž bohatým člověkem a posléze učitelem. K němu často utíkaly ženy z okolí pod ochranu, když čelily zlosti jejich manželů. Tatínek se jich vždy zastal a pokaždé uspěl. Styděla jsem se tehdy, protože jsem viděla, že tatínek také bije svou ženu, moji maminku…“, říká SongMi Kim.
Tvorba SongMi Kim v sobě kombinuje mnoho různorodých prvků: reaguje na aktuální politické a sociální problémy, odráží tradiční korejskou kulturu i vlastní značně spletitý osobní příběh života ve dvou velmi odlišných světech a používá evropské sklářské technologie k přímočarému vyprávění, které její dílo výrazně odlišuje od zavedených zvyklostí. Komorní prostředí Galerie Kuzebauch jí poskytlo sevřený prostor k vyjádření vlastního postoje k závažnému tématu. To sice zobrazila s jistou nadsázkou, ale jasným poselstvím zdůraznila výzvu nezůstávat na místě v těžké minulosti, ale hledat novou cestu za lepším světem a budoucností.
Kurátor výstavy: Milan Hlaveš
Fotodokumentace: Gabriel Urbánek
