Gréta Kušnírová na Designbloku 2025

8.–12. 10. 2024
Diploma Selection, Uměleckoprůmyslové museum v Praze, ul. 17. listopadu 2, Praha 1, 1.patro, U.101

Otevřeno: denně 10–21 hodin, Ne 10–19 hodin

 

Čerstvá absolventka Ateliéru keramiky a porcelánu UMPRUM Gréta Kušnírová je zařazena do soutěžní expozice Designbloku Diploma Selection. Prezentuje se zde svou diplomovou prací l' Italiano vero. Zpracovává a rekonstruuje v ní vzpomínky, a zkoumá míru jejich autenticity. Pracuje s nostalgií a subjektivní pamětí, přičemž si pohrává s hranicí mezi autentickým zážitkem a jeho estetizovanou reprezentací.

Gréta Kušnírová na Designbloku 2025

Ve své diplomové práci zpracovávám vzpomínky, které rekonstruuji a zkoumám, do jaké míry mohou být autentické. Vzpomínky na jídla a místa se snažím znovu zpřítomnit a vytvořit jakýsi kulturní transfer, obohacený o nové významy a vrstvy. Projekt pracuje s konceptem nostalgie, imaginace a subjektivní paměti, přičemž si pohrává s hranicí mezi autentickým zážitkem a jeho estetizovanou reprezentací. Domů si s sebou nosíme fragmenty z kultur a míst, která jsme navštívili a která obdivujeme. Kde ale leží hranice mezi obdivem a kulturní apropriací? Do jaké míry si kuchyni přivlastňujeme, do jaké míry je naše a komu vlastně patří?

S Itálií se mi pojí jeden zážitek, který podle mého názoru částečně vystihuje podstatu mé diplomové práce. Rok zpátky jsme byli v Bari, po dlouhém a náročném dni jsme měli velký hlad a hledali jsme restauraci poblíž. Na Googlu jsme našli jednu s hodnocením 4,8 hvězdiček jen pár metrů od nás, a tak jsme tam zamířili. Na pastě jsme si moc pochutnali a už jsme chtěli poslat pochvalu do kuchyně. Jenže můj bratr šel mezitím na toaletu a vrátil se s odhalením, že to jídlo je polotovar ohřívaný v mikrovlnce. V tu chvíli jsem měla pocit, že jsem sama sebe doběhla, protože na italskou kuchyni a kulturu nedám dopustit. Prostředí a atmosféra ve mně vyvolaly iluzi kvality. Musí být jídlo autentické, nebo stačí, když se tak tváří? Chutnalo mi proto, že jsem měla hlad, nebo to bylo díky mořskému vzduchu, kostkovanému ubrusu, italštině v pozadí či plastovým židlím monobloc, kterými byla plná terasa? Byla by moje vzpomínka na těstoviny idyličtější, kdybychom neodhalili mikrovlnku?

Itálie je zemí, kterou jsem navštívila až přehnaně mnohokrát, a pokaždé si odtud odnáším ohromné množství vzpomínek. Básním o ní tak, že to je místy až otravné. A právě proto jsem se rozhodla věnovat jí celou svou diplomovou práci. Itálii vděčím za nekonečnou inspiraci, od gurmánských požitků až po umělecké impulzy. Mám pocit, že italskou kulturu a životní styl doslova vdechuji plnými doušky – vědomě i podvědomě. Někdy si připadám až komicky, jak na Itálii nedám dopustit a neustále ji stavím na piedestal. Kladu si tedy otázku, kde leží hranice mezi obdivem země a její kultury a tím, co už bychom mohli nazvat kulturní apropriací.

Fyzicky má diplomová práce podobu dvou funkčních objektů, které přejímají italské symboly. Prvním je fontána na Campari, umístěná na kruhovém podstavci. Ten vychází z červeno-bílého italského ubrusu, který si okamžitě spojujeme s tamní kuchyní. „Italský ubrus“ modeluji pomocí ručně vyráběných dlaždic atypického formátu. Uvnitř kruhového podstavce se nacházejí čtyři niky, kam si člověk může odložit skleničku. Niky jsou zároveň prvkem architektury, kterého si často všímám při cestách po Itálii. Samotná fontána je lehce inspirovaná malou fontánou – pítkem ze sicilské Taorminy, kterou jsem navštívila v létě, kdy tam bylo 42 stupňů. Centrum Taorminy leží na kopci, a já jsem se rozhodla ten kopec v těchto šílených vedrech zdolat. Když jsem na samém vrcholu zahlédla pítko, byla jsem za něj nesmírně vděčná. Když jsem uhasila žízeň, napadlo mě, že by byla škoda, že z něj neteče Campari. Krátce poté jsme si zašli na Campari e soda a ta myšlenka mi vrtala hlavou – jednou to musím vytvořit z keramiky. V mém pojetí je Campari jakýmsi tekutým artefaktem, který tryská z fontány, nahrazuje vodu a zároveň narušuje očekávání.

Druhým objektem je kávový oltář, inspirovaný pouličními italskými oltáři, které obdivuji hlavně pro jejich upřímnost, osobitost, bizarnost a místy až přehnanost. Nechybí jim barevné osvětlení, umělé květiny nebo krajkové textilie. Součástí mého oltáře je podstavec ve tvaru stolu, rovněž obložený červeno-bílými dlaždicemi připomínajícími kostkovaný ubrus. Podstavec stojí na čtyřech nohách evokujících stůl. Káva je pro Italy neoddělitelnou součástí jejich bytí a kultury, přičemž Itálie je jednou z mála zemí, kde stojí káva téměř všude jen jedno euro. Existuje mnoho způsobů její přípravy, ale pro svůj projekt jsem zvolila ten nejklasičtější a nejautentičtější – kávu z moka konvičky, která je základem každé italské domácnosti. Čím větší patina na konvičce, tím lepší káva! V kontextu oltáře získává moka konvička sakrální status a rituál přípravy kávy se povyšuje na akt kontemplace. Chci připomenout, že i každodenní rituály mohou získat až posvátný charakter.

Pokrmy – v mém případě nápoje – nevystupují pouze jako objekty konzumace, ale jako nositelé významů a média, skrze která komunikujeme, vzpomínáme a prožíváme. Svými objekty vytvářím atmosféru místa, které je sice inscenované, ale přesto jej cítíme. Diváka tak zvu na putování krajinou osobní i kolektivní paměti.