Foto: Plakát k narozeninám Vladimíra Kopeckého – The Glassfather, hospoda Na Slamníku, 2009, koláž Klára Horáčková
Narodil se 26. listopadu 1931 ve Svojanově v rodině švadleny a truhláře. Po přestěhování rodiny do Děčína nastoupil roku 1946 na Státní odbornou školu sklářskou v Kamenickém Šenově. Právě zde se pod vedením Reného Roubíčka a Josefa Khýna poprvé setkal se sklem jako s materiálem výtvarné práce. V letech 1948–1949 pokračoval ve studiu na sklářské průmyslové škole v Novém Boru, kde byl jeho učitelem Stanislav Libenský.
V roce 1949 byl přijat na UMPRUM do ateliéru monumentální malby a skla profesora Josefa Kaplického. Studium dokončil roku 1956 a v letech 1958–1961 pokračoval v aspirantuře v Kaplického ateliéru, kde se věnoval technologii a formě leptaného a malovaného dekoru na sklo. Už jako student vytvořil v druhé polovině padesátých let pozoruhodný soubor váz a mís, v němž tradiční dekorativní motiv proměnil v odvážný abstraktně gestický projev. Mezi jeho spolužáky v Kaplického ateliéru patřili například Vratislav Šotola, Jiří Novák, Jiřina Kárníková a Josef Meduna, později také Václav Cigler, Jiří John, Adriena Šimotová, Jiřina Žertová a Zdena Strobachová. Kaplického pedagogický ideál „nehlučné blízkosti učitele“, založený na respektu k individualitě studenta a zdrženlivém vedení, se výrazně otiskl i do Kopeckého vlastního pedagogického působení. Podobně jako jeho učitel nevnucoval studentům vlastní styl ani názory, ale vytvářel prostor pro hledání autentické tvůrčí cesty.
Během školní praxe v Lednických Rovniach na Slovensku utrpěl v roce 1952 mimořádně vážný úraz: při broušení skla se roztrhl brusný kotouč a zasáhl ho do obličeje. Kopecký nehodu přežil, následovala však více než dvacítka plastických operací. Tato dramatická událost se vtiskla do expresivní podoby jeho tváře.
Po absolvování školy působil jako výtvarník ve svobodném povolání. V letech 1957–1967 vytvářel monumentální skleněné vitráže a mozaiky. Vedle návrhů pro architekturu se stále výrazněji věnoval také volné malbě a grafice. Roku 1958 získal zlatou medaili na světové výstavě EXPO v Bruselu za skleněnou mozaiku Lidský život, kterou vytvořil ve spolupráci s Adrienou Šimotovou a Františkem Burantem. K významným realizacím patřila také monumentální stěna z pískovaného skla pro hotel Olympic z roku 1967 a velkoformátová mozaika Studie k Želivce z roku 1970. Zúčastnil se rovněž světových výstav v Montréalu v roce 1967 a v Seville v roce 1992.
Důležitým momentem Kopeckého umělecké dráhy byla samostatná výstava ve Špálově galerii v Praze v roce 1970, kterou připravil umělecký kritik Jindřich Chalupecký. V katalogu zdůraznil, že ačkoli byl Kopecký znám především monumentálními vitrážemi a prací se sklem, vystavené obrazy představovaly novou a dosud méně známou část jeho tvorby. Chalupecký je charakterizoval jako zvláštní typ geometrického umění, založený na napětí mezi přesným geometrickým řádem a prostorovou dynamikou obrazu. Kopecký zasazoval perspektivní kresbu do aperspektivního pozadí. Obraz tak nevytvářel iluzi skutečného prostoru, ale budoval autonomní obrazovou realitu. V těchto kompozicích autor často pracoval s podkladem z použitého linolea, jehož struktura se stala nedílnou součástí výrazu díla.
Kopeckého tvorbu nelze vymezit pouze sklářským uměním. Její podstatou bylo trvalé prostupování malířského založení s osobitým zacházením se sklem. Od počátku šedesátých let se stále důrazněji stavěl proti dekorativnímu pojetí skla a proti představě, že jeho výtvarná hodnota spočívá především v kultivaci materiálu a dokonalosti řemeslného provedení. Jeho práce se sklem se rozvíjela v širokém rozpětí: od geometricky konstruovaných objektů a vitráží až po expresivní, materiálově radikální instalace a pozdější akce performativní povahy.
Svůj postoj vyjádřil slovy: „Sklo pro mne není subjektem mého vyjádření, je pouze prostředkem k dosažení neznámých cílů.“ Pojmem „ošklivé sklo“, který na počátku šedesátých let používal, záměrně narušoval zažité představy o ušlechtilosti, čistotě a estetické dokonalosti sklářského materiálu. Nešlo mu o popření řemesla, nýbrž o odmítnutí jeho nadvlády nad výrazem. Sklo zatěžoval barvou, narušoval jeho průhlednost a spojoval je s kovem, dřevem, lepenkou i dalšími materiály. Zajímalo ho překračování očekávání a možnost vytvořit dílo, které nebude pouze působivým objektem, ale ponese hlubší význam. V tomto kontextu vzbudil pozornost objekt Slepá kolej, vystavený v roce 1987 ve Vojanových sadech. Nečekaným a záměrně neestetizovaným propojením dřeva, skla a vrstev barvy expresivně nanášených na sebe se výrazně vymezil vůči oficiálnímu pojetí sklářské tvorby.
Od roku 1991 byl členem výtvarné skupiny Jiná geometrie a od roku 1992 také obnovené Umělecké besedy. Za svou tvorbu získal řadu ocenění, mimo jiné cenu Bridgestone Museum na výstavě Glass ’84 v Japonsku, nizozemskou cenu Holst Glas Prijs a Cenu Ministerstva kultury za přínos v oblasti výtvarného umění.
V roce 2009 předvedl Kopecký ve školní huti Střední uměleckoprůmyslové školy ve Valašském Meziříčí, kde tehdy pedagogicky působil jeho někdejší žák Josef Divín, dnes již legendární půlhodinovou performanci. Ve skafandru, za doprovodu hudby, rozehrál u sklářské pece živelnou hru s barvou a žhavou skleněnou taveninou.
V osobním životě byla jeho první ženou grafička Alena Kučerová, výrazná osobnost českého poválečného umění. Později žil se svou druhou ženou v Praze a tvořil v několika ateliérech – v Praze, ve středních Čechách a v okolí Karlových Varů. Na fotografiích z ateliéru v Semtěši se Kopecký téměř ztrácí; splývá s barevným prostředím, jako by v prostoru prostoupeném barvami přejímal jeho mimikry.
Pedagogem UMPRUM
Po sametové revoluci se Kopecký v roce 1990 na přání studentů vrátil na UMPRUM, kde se mezitím výrazně obměnil pedagogický sbor. V roce 1992 byl jmenován profesorem a do roku 2008 vedl Ateliér skla; jeho asistentem byl Marian Volráb. Jeho působení navázalo na pedagogickou tradici Josefa Kaplického a zároveň zásadně rozšířilo možnosti sklářského vzdělávání. Kopecký nechtěl, aby se výuka omezovala na zvládnutí materiálu a jeho technických vlastností. Ateliér chápal jako prostor současného výtvarného myšlení, v němž sklo mohlo vstupovat do vztahu s malbou, kresbou, sochařstvím, fotografií, instalací, performancí, konceptuální tvorbou i designem.
Mezi absolventy ateliéru vedeného Kopeckým na UMPRUM patří Josef Divín, Daniel Hanzlík, Monika Havlíčková, Klára Horáčková, Barbora Hölzelová, Michal Jahn Neugarten, Song Mi Kim, Kateřina Krausová, Petr Larva, Dagmar Macáková, Alena Matějka, Marcel Mochal, Pavel Mrkus, Stanislav Müller, Anna Polanská, Ladislav Průcha, Ingrid Račková, Václav Řezáč, Jitka Skuhravá, Lada Semecká, Lenka Stejskalová-Skoumalová, David Suchopárek, Soňa Třeštíková, Zdeněk Trs, Andrea Vokřálová, Jana Voldřichová a Tomáš Plesl.
Na odkaz svého pedagoga Josefa Kaplického navázal Kopecký důrazem na obecné vzdělání, samostatnost a individuální přístup ke studentům. Vědomě však odmítal pouhou „kultivaci skla“ a kladl větší důraz na sílu výrazu. Nechtěl vychovávat následovníky vlastního stylu ani předepisovat jednotný způsob práce. Vycházel z důvěry v osobnost studenta a z přesvědčení, že úkolem učitele je vytvářet podmínky pro vlastní hledání, nikoli předávat hotové odpovědi.
Tuto otevřenost vystihují jeho slova: „Učíme umění tak, že ho vnímáme v jeho celistvosti – jako kresbu, malbu, sochařství, instalaci, performance, konceptuální tvorbu, design i zázraky řemeslné zručnosti – abychom se neošidili o žádnou polohu kralující v oblasti ducha.“ Svoboda v jeho ateliéru neznamenala absenci nároků. Kopecký nesnášel polovičatost a faleš a očekával, že studenti budou hledat vlastní cestu a přijmou odpovědnost za svá rozhodnutí. Podporoval experiment, osobní autenticitu a ochotu zpochybňovat zažité představy o kráse, správnosti i řemeslné dokonalosti. Jeho ateliér tak poskytoval zázemí velmi rozdílným tvůrčím přístupům a stal se místem, z něhož vzešla řada výrazných osobností české sklářské a výtvarné scény.
Jak vzpomíná někdejší absolventka a dnes odborná asistentka Ateliéru skla na UMPRUM Klára Horáčková, studium u Kopeckého mělo osobitou podobu. Protože byl především malířem, hodně se v ateliéru kreslilo. Každé dopoledne stál před studenty živý model a kresba se postupně stávala něčím víc než pouhým studiem anatomie. „Velmi brzy už nešlo jen o studii. Kreslilo se divoce, expresivně, velkoryse. Hodně se kreslilo a hodně se taky tančilo.“
Kopecký byl podle ní „velký živel, ale taky velmi vzdělaný, s hloubkou“. Usiloval o to, aby umění nebylo jen formálním cvičením, ale umožňovalo dotknout se něčeho podstatného a obtížně uchopitelného. Hotové návody však studentům neposkytoval: „Ale recept nám na to nedal, protože to ani nejde.“ Každý si musel hledat vlastní cestu a Kopecký jeho úsilí provázel spíše nenápadně než soustavným vysvětlováním. Někdy mlčel, jindy pokýval hlavou nebo pronesl stručný komentář. K nejtěžším chvílím patřilo, když profesor uprostřed konzultace beze slova odešel.
Svoboda v ateliéru proto nebyla snadnou cestou. Studenti přebírali odpovědnost za vlastní tvorbu a její směřování, zatímco Kopecký jim ponechával prostor pro samostatné hledání. Horáčková své studium přirovnává spíše k umělecké rezidenci než k tradiční školní výuce: „Bylo to učení se skrze tvorbu.“ Rozmanitost přístupů, které v ateliéru vznikaly, odrážela jeho důvěru v osobitost každého studenta. Někteří směřovali k malbě, jiní k soše či instalaci, další k designu. Absolventy nespojoval jednotný výtvarný rukopis, ale spíše důraz na autenticitu, vážnost a nechuť k povrchnosti či vyumělkovanosti.
Takový přístup souvisel i s Kopeckého vlastním zacházením se sklem. Klára Horáčková uvádí: „Kopecký byl výjimečný právě tím, že se se sklem nemazlil.“ Pracoval s ním živelně, nechával roztavenou sklovinu stékat do prostorových konstrukcí, experimentoval s barvou i dalšími materiály a podobně expresivně přistupoval také ke studenému sklu. Materiál pro něj nebyl omezením ani cílem sám o sobě, ale prostředkem intenzivního výrazu.
Marcel Mochal, sklářský designér a absolvent Kopeckého ateliéru jeho tvorbu vnímal jako spojení dvou zdánlivě protikladných poloh – živelné expresivity a ztišené, až minimalistické soustředěnosti. Před Kopeckého obrazy dokázal setrvávat dlouhé minuty; jejich sílu podle něj bylo možné naplno zakusit i z bezprostřední blízkosti. Umělcův projev mu připomínal „divokou řeku, která vtéká do klidných vod oceánu“.
Kopeckého vedení zdaleka nekončilo u výtvarných technik a práce se sklem. Studenty přiváděl k umění, historii i životu v jejich vzájemné provázanosti, bral je na cesty do Itálie, Bretaně a Paříže a sdílel s nimi hudbu i tanec. Podle Marcela Mochala byl empatickým člověkem a zůstává pro něj vzorem umělce, který dokázal vyjadřovat své myšlenky štětcem, tužkou i slovem. Ve sklářské tvorbě Marcel Mochal oceňuje především jeho odvahu propojovat malbu na studeném skle s prací s horkou sklovinou. Kopeckého happeningy na sklářské huti, při nichž se umělecká myšlenka proměňovala v bezprostřední fyzickou akci, měly podle něj téměř legendární povahu. Kopecký v nich naplňoval své přesvědčení, že sklo nemá být uctívaným materiálem, ale prostředkem svobodného výrazu. Jak sám říkával, dokázal sklu „sedřít kůži“.
Lada Semecká charakterizovala jeho pedagogický přístup slovy: „V každém z nás viděl něco unikátního a nějakou svojí intuitivní nemetodou nás vedl k nám samým. Nesnášel polovičatost a faleš. Nesoudil. Namísto pravdy hledal opravdovost.“
Vzpomínky jeho někdejších studentů ukazují, že Kopeckého vliv nespočíval v předávání snadno napodobitelné metody, ale v prostředí, které dokázal vytvořit. Jeho ateliér byl místem svobody i kritického zkoumání vlastní práce, kde nebylo nutné směřovat k předem určenému výsledku. Tak se mu podařilo rozšířit tradiční pojetí sklářského ateliéru a otevřít jej širším otázkám současného umění.
Odchodem Vladimíra Kopeckého ztrácí české umění osobnost, která po desetiletí rozšiřovala možnosti skla jako výtvarného média a odmítala oddělovat řemeslnou zkušenost od svobodného uměleckého myšlení. UMPRUM ztrácí jednoho ze svých významných absolventů a pedagogů, jehož působení vtisklo ateliéru skla nezaměnitelnou podobu. Jeho odkaz však nespočívá pouze v jeho monumentálních realizacích, obrazech, sklářských objektech a instalacích. Stejně podstatný je v lidech, které inspiroval, a v jejich schopnosti pokračovat vlastní cestou.
Lada Hubatová-Vacková
