Stále více jsme přetvářenx v rámci technologických systémů kontroly a jejich prostřednictvím. Tyto systémy jsou zakotveny v samotné její produkci, prostřednictvím rozhraní, metrik, mikrotrendů a donucovacích prostředků viditelnosti. Snít tak můžeme jen to, co nám dovolí algoritmus.
Prostřednictvím jakých architektur, logik jsme neustále žádánx, abychom se stávalx?
Spekulativní intervence do aparátů, které nás žádají, abychom se „stalx samx sebou“. Lo-fi vizuální jazyky, glitch estetika a postironická odtažitost zachycují minulé představy, které vnímáme jen jako digitální rezidua. Díla, která nenabízí jednotnou vizi postdigitálního bytí, ale spíše odrážejí společný stav: já jako rozhraní, subjektivita jako infrastruktura. V tomto režimu se vlastní totožnost ani tak nevyjadřuje, jako spíše performuje a kvantifikuje. Druh chování, který naše já nutí kolovat napříč platformami, a neustále se rekalibruje v reakci na algoritmickou zpětnou vazbu. Já se stává nesrozumitelným, zkresleným, neguje vlastní dešifrování.
—
1 Název výstavy vychází z virálního videa s Jennifer Lopez a odkazuje na paradoxní neoliberální představy neomezeného lidského potenciálu, které nám jsou vštěpovány od raného dospívání.
https://www.youtube.com/shorts/Cngvj0jLDWs
Autorem textu k výstavě je kurátor Kryštof Nosek aka Kindred
Architekti výstavy: Lucie Sasínová a Jakub Kamínek
Autor grafiky: Prokhor Maserov
