Intrinsecus
Lenka Klodová
Vernisáž výstavy v pondělí 6. 3. 2017 v Galerii 207, Ateliér supermédií č. 302, UMPRUM od 18:00-21:00
Součástí vernisáže bude autorská performance probíhající kontinuálně již od 10:00
Intrinsecus
Lenka Klodová
Vernisáž výstavy v pondělí 6. 3. 2017 v Galerii 207, Ateliér supermédií č. 302, UMPRUM od 18:00-21:00
Součástí vernisáže bude autorská performance probíhající kontinuálně již od 10:00
Prezentace autora v úterý 7. 3. 2017 v učebně č. 411, UMPRUM, od 16:10 - 17:45
Trvání výstavy od 7. do 9. 3. 2017
Díla Lenky Klodové se převážně točí kolem ženského živlu, tělesnosti, sexuality a mateřství. Svá studia na VŠUP zakončila monumentální sochou nazvanou Boženě, která předznamenala autorčin zájem o ženskou zkušenost, a naznačila její konceptuální přístup k tématu a smysl pro humor. Mnoho děl Lenky Klodové inspirovalo její vlastní mateřství (Zlaté děti, Travestishow, Pár), ale nikoli v úzce autobiografickém smyslu (Kdo se bojí mateřství, Rodička, Řekni ne menstruaci, Čas ženy). Klodová nevynechala ani jiná společensky zásadní témata spojovaná s ženskou tělesností, ať už se jednalo o diktát ženské krásy (Já, Mé punčochy, Polabská Venuše, Doly Buster), nerealistické aspekty ženských rolí (Život s handicapem), využití ženského těla v reklamě (Libát) nebo pornografický průmysl (Panny, Podzimní noc je dlouhá jen svým jménem, V rukou, Ostrovy touhy, Lidovky, Scény). Otázkou, ke které se Klodová často vrací, je vyjádření ženské erotické touhy a vztahu mezi mužem a ženou (Ty, Ženin, Miluji).
(zdroj.: artlist.cz)
EN
Intrinsecus
Lenka Klodová
Práce Lenky Klodové asi není nutné příliš představovat. Témata, která zpracovává jsou pro média senzací zářící na míle daleko. V tomto ohledu bych za nejprůkaznější považoval vystoupení v pořadu Uvolněte se, prosím Jana Krause. Ani Jan Kraus, ani Jiří Pomeje, ani obecenstvo v tu chvíli zřejmě nepochopili Lenku Klodovou a dovolím si odhadnout, že Lenka Klodová zase nepochopila je.
Pokud byla její závěrečnou prací na VŠUP socha „Boženě“, považoval bych to za zcela příznačné – její práce je velmi konzistentní a může odkazovat na celou řadu fenoménů. Myslím, že znovu hodnotit významy jejích děl je bezvýznamné.
Ona sama se považuje především za vizuální umělkyni – tento fakt ale svou performancí v Galerii 207 tak trochu popřela.
Objekt pro její performanci se sestává ze dvou artefaktů, které se setkávají na jednom místě – kniha Babička od Boženy Němcové a fotografie zhotovené Bárou Lazarczykovou. Lenka Klodová předčítá knihu u stolu a poněkud vědecky vzhlížející live záznam (pořizován novodobým technologickým artefaktem, objektem) je promítán na vedlejší stěnu.
Nastolenou situaci můžeme interpretovat různě.
Přicházíme k Babičce na návštěvu, Babička si nás nevšímá, zabrána do literatury, nahlas předčítá. Předčítání se může jevit jako neškodná interpretace textu mluveným slovem vnukovi, stejně tak se může stát čtením manifestu.
Poklidný text narušují náhlé, taktilní výjevy. Stejně jako narativnost situace můžeme i fotografie vnímat různě. Mohou být neškodným pokusem z maloměstského ateliéru. Nebo to jsou pracně vytvořené, vyleštěné fotografie, které v zápětí použije propaganda pro svůj narativ.
Nastavení situace včetně futuristicky vzhlížejícího záznamového zařízení celou performanci posouvají (a to je možná velmi příznačné) do roviny velmi nenápadného citování manifestu a vystavování propagandistických fotografií Lenky Klodové. Živé promítání ještě více potírá citlivé čtení, likviduje jakoukoliv intimitu. Umožňuje pohled na naprosto odhalenou manifestující postavu.
Pokud tedy tvrdím, že svou roli vizuální umělkyně Lenka Klodová v Galerii 207 popřela, mám tím na mysli onu druhou invazivní (a zároveň v kouzlu její nenápadné osobnosti permanentně skrytou) povahu jejího počínání. Hovoří, nakládá s mluveným slovem, artikuluje podobu svého manifestu. Znovu, neúnavně.