Pimlico

Pimlico
(Barbora Dayef, Veronika Přikrylová)

Živé vystoupení v úterý 31. 10. 2017 v Galerii 207, Ateliér supermédií č. 302, UMPRUM od 17:30 
Prezentace umělkyň v úterý 7. 11. 2017 v učebně č. 411, UMPRUM, od 16:10

Pimlico je hudební skupina založena v Londýně v roce 2014, což je patrné i ze samotného názvu kapely. (Londýnská čtvť, v níž se údajně narodil Paul McCartney a kde mimo jiné sídlí národní galerie Tate Britain.)

Za pojmenování vděčí buďto Slávě Sobotovičové nebo Dominiku Langovi, tato nejasnost a oborová nevyhraněnost je vlastní i celkovému vystupování kapely.

Hudebně experimentální počínání obou členek, Barbory Dayef a Veroniky Přikrylové, se po tři roky formovalo v ateliéru Sochařství na UMPRUM.

Pimlico míchá osobitý holotropní sound a podmanivý šepot s prvky tradiční lidové hudby. Základem je dechová melodická linka s rytmickými podklady elektronického metronomu nebo přivlastněné videozáznamy modních přehlídek.

Zvuk tvrdě útočí na smysly.

Stejně tak zjev.

EN

Pimlico
(Barbora Dayef, Veronika Přikrylová)

recenze výstavy od studenta ateliéru Intermediální konfrontace - Jana Kvíze

Ahoj 207! Je tady někdo?

Z balkonu se dokola ozývá P.I.M.L.I.C.O, diváci v očekávání a nejistotě postávají o patro níže, až se smyčka zastaví a ozve se jasný pokyn: „Pojďte nahoru,“…

Diváci se potichu rozmisťují okolo zábradlí. Potemnělou místnost osvětlují jen párty světla. Na fatboy leží reprobedna a vedle ní stojí dvě zpěvačky. Když se všichni pohodlně usadí, začíná další píseň.

Hudební skupina PIMLICO v galerii 207 odehrála přibližně půlhodinový koncert původních písní, doprovázených občasnou projekcí módních přehlídek na obrazovce mobilního telefonu. Umělkyně Barbora Dayef a Veronika Přikrylová ve své tvorbě písní mnohokrát opakují proces vytrhnutí nonverbálních zvuků, především vzdechů, tak často využívaných v produkci popových hitů. Z těch následně vytvoří samostatné nové písně, mnohdy postavené na melodii lidových písní. Lidovou hudbu však přitom redukují víceméně na její rytmickou složku, podobně jako popová tvorba je v jejich podání omezena zejména na princip opakovaného vzdychání a mihotavého barevného osvětlení. Tato redukce by se dala považovat za nosnou konstrukci tvorby PIMLICA, kdyby ovšem nebyla zároveň tím jediným, co je jako koncept nejen promyšlené, ale také funkční.

Vzdychání a jiné bezeslovné zvuky se často využívají v populárních písních pro jednoduchou zapamatovatelnost a reprodukovatelnost písně, diváci tak už nemusejí ani znát text a mohou se přidat. Úspěšnost tohoto hudebního triku ostatně dokazuje hit posledních let Hideway od zpevačky Kiezsy, kde je refrén tvořen pouze vzdycháním.

Intimní okamžik vzdechu, spojený v popkultuře především s prožíváním ženské sexuality, zde pak mnohdy slouží k lacinému uspokojování diváka, který se tak svým zpěvem může snadno přidat ke spoře oděné popové ikoně

Neustálé opakování prvku vzdychání, které by mohlo poměrně dobře fungovat v neuměleckém prostředí a s diváky očekávajícími koncert, v galerijním prostředí „poučené“ diváky spíše pouze nudí a nedochází k žádnému znejistění diváka. Tyto vzdechy, spolu s využitím projekce módní přehlídky na mobilu jsou u performance dvou žen v galerijním prostředí velice očekávatelné.

Koncert postrádá jakoukoliv gradaci, divák ani nepozná, jestli začal nebo skončil, taktéž absentuje veškerá práce s publikem. Síla zážitku se tak rozhodně nedá porovnávat s pečlivě propracovaným line-upem a vystupováním popových hvězd, kde je promyšlené každé slovo a každý pohyb, ke kterým se obě umělkyně odkazují.

Domnívám se, že Pimlicu se nedaří ani alespoň fragmentárně zopakovat zážitek z hudební produkce, a odkazování na předlohy v módní a hudební branži tak zůstává pouze na rovině konceptu, ovšem není fyzicky pocítitelné na vystoupení. Velice originální přístup tak zůstává téměř na hranici ploché parodie. Když akáty šumí a člověk uslyší na podiu Zuzanu Norisovou, jak šepotá, daleko lépe pocítí slizkost znásilnění intimního projevu. 

Díky! tohle je konec recenze šš ššš šš ššš šepotám  

bandzone Pimlico