Václav Krůček - SHIRIN
SHIRIN
Václav Krůček
Vernisáž výstavy v úterý 27. 11. 2018 v Galerii 207, Ateliér Intermediální konfrontace č. 207, UMPRUM od 17:30-20:30
Prezentace autora, komentovaná prohlídka a dernisáž výstavy v úterý 4. 12. 2018 v učebně č. 411, UMPRUM, od 16:10
Trvání výstavy od 28. 11. do 4. 12. 2018
Projekt, který Václav Krůček v Galerii 207 představuje, je součástí doktorské disertační práce na katedře filmových studií UK nazvané Intuice a vakuum filmového obrazu. Jedná se o autorskou galerijní inscenaci tématizující odkaz filmu Shirin, významného iránského režiséra Abbáse Kiarostamího z roku 2008.
Abbás Kiarostamí. Shirin.
Tváře jednotlivých žen ve filmu Shirin, pozorující v potemnělém kinosále film, který nikdy neuvidíme ani nezahlédneme, jsem se rozhodl rozšířit o utajený obraz žen samotných. Na projekční ploše stěny vlastně tyto ženy pozorují projektor a v úzkém zrcadle pod ním je jen občas a částečně zahlédneme. Virtuální mimoobrazový prostor filmu, který ženy sledují, jsem se v tomto projektu rozhodl rozšířit o reálné, optické mimoobrazové pole. Projekt je součástí širšího kontextu, který poukazuje na fakt, že v epoše devalvace obrazu a slova může být prospěšné chápat obraz nikoli jako pomíjivou iluzi, ale jako realitu tušeného.
Film nazvaný Shirin (česky také Shírin) natočil v roce 2008 významný iránský režisér Abbás Kiarostamí (1940-2016). Film trvá 1 hodinu a 31 minut a kromě krátkého úvodu, v kterém divák pozoruje stránky starého perského rukopisu, který popisuje tragický příběh prince Khusrawa a princezny Shirin, sleduje celý film jediný experimentální koncept – statická kamera je namířena pouze na tváře iránských hereček různého věku (včetně jediné francouzské herečky Juliette Binoche), kterých se před kamerou vystřídá postupně 110 (některé z nich opakovaně) a to přibližně v minutových intervalech. Jednotlivé tváře žen sledují v kinosále projekci filmu, který ovšem ani jednou nezahlédneme, neboť jakýkoliv protizáběr je vyloučen. Můžeme se tedy, podle reakce v jejich obličejích a zvukové stopy, pouze domnívat, co film asi zobrazuje. (Během natáčení herečky pozorovaly pouze nehybný obraz a vybavovaly si jen vlastní vzpomínky). „Sledovaný film“ tedy existoval ve filmu pouze zdánlivě ve virtuálním prostoru mimoobrazového pole za kamerou a v představách hereček. Tento koncept v podstatě rozšiřuje problematiku absence protizáběru, který je v běžných filmech z důvodu logického plynutí příběhu nepostradatelný. Chybějící protizáběr se vyskytuje už v Kiarostamího předcházejících filmech – postavy v nich většinou hovoří s někým, koho momentálně nevidíme, nebo kdo se objeví později.
Projekt, který představuji v Galerii 207 je součástí doktorské disertační práce na katedře filmových studií UK nazvané Intuice a vakuum filmového obrazu.
EN
SHIRIN
Václav Krůček
recenze výstavy od studentky ateliéru Intermediální konfrontace - Antonie Stanové
Nezáhadnost neviděného
Celou výstavu v Galerii 207 můžeme vidět pouze úzkou mezerou, za kterou se nachází zrcadlo, ve kterém sledujeme fragmenty promítaného filmu. Je to práce značně odlišná od běžné praxe Václava Krůčka, autora výstavy, který je známý především mřížkovými ne-obrazy.
Krůček vychází z filmu Shirin (2008) od renomovaného íránského režiséra Abbáse Kiarostamiho. Celý film je v podstatě založen na fascinaci neviděným – statické záběry střídajících se tváří hereček, sledujících film, jehož příběh sice známe, ale nikdy nám není dopřáno ho spatřit.
Krůček nám tak toto záhadné neviděné předkládá hned na několika rovinách – nevidíme film, na který se ženy ve filmu dívají, nevidíme, co se skrývá za zdí mimo ono pole definované mezerou, v důsledku čehož nevidíme ani to, na co se dívají ženy odrážené zrcadlem. Je tu tedy simulována ona situace, kde vidíme pouze část, na jejímž základě si musíme sami zkonstruovat okolní děj či situaci.
Na rozdíl od filmového narativu v galerii ale předpokládáme, že na druhé straně je pouze promítaný obraz na bílé stěně – a i pokud by tam bylo něco dalšího, je to bezvýznamné, jelikož to nikdy neuvidíme a především to nic neovlivní. A pokud bychom si měli klást otázku, zda právě tam není promítán onen film, na který se odrážené ženy dívají, sami upřímnosti této otázky neuvěříme, protože promítané pohledy nevnímají promítaný film. Filmový a reálný prostor se sice prolíná, ale nestřetává.
Přestože je téma neviděného, které zasahuje do viděného jistě hodno zkoumání, Krůčkovo pojetí trochu ztrácí onu tajuplnost a šťavnatost, kterou nabývá ve filmovém zpracování. Otázkou tak zůstává, zda-li je ono napětí tímto způsobem přenositelné.