Loni v září zemřel výtvarník, básník a publicista Jiří Hůla. V rodinném domě v Kostelci nad Černými lesy otevřel počátkem 80. let Galerii H. Jako kurátor zde připravil desítky výstav. V roce 1984 založil Archiv výtvarného umění. K popisu této rozsáhlé sbírky následně vytvořil informační systém abART.
Od té doby se Archiv značně rozrostl, v současné době je tu uloženo přes 2 km archiválií. Náplní Archivu je shromažďovat a důsledně zpracovávat rozsáhlou sbírku dokumentů zejména českého a slovenského výtvarného umění 20. a 21. století – katalogy, monografie, pozvánky, knihy, časopisy, fotografie apod., často tiskoviny, které se nesbírají nikde jinde. Archiv provozuje studovnu a sklady archiválií na Praze 4 v Nuslích a také knihovnu pro veřejnost v Centru současného umění DOX v Praze 7 Holešovicích. Uložené dokumenty jsou zpracovávány ve volně přístupné databázi abART. Archiv připravuje výstavy, pořádá přednášky, zpracovává bibliografie a vydává publikace.
V semestrální práci se budeme tímto odkazem Jiřího Hůly zabývat. Budeme hledat místo a formu funkční a otevřené instituce Archivu výtvarného umění.
24. 2. 2023 přednáška Barbory Špičákové a Ireny Lehkoživové o Archivu
2. 3. 2023 návštěva Archivu v Nuslích
16. 3. 2023 návštěva strojové kartotéky v budově České správy sociálního zabezpečení
30. 3. 2023 návštěva Národního archivu (původně Archivu země České) na Hradčanech
27. 4. 2023 prezentace s Vojtěchem Jemelkou a Michalem Palaščákem
28. 4. - 1. 5. 2023 exkurze do Rotterdamu (Depot, Kunsthalle...)
15. 5. 2023 prezentace semestrálních projektů Barboře Spičákové, Ireně Lehkoživové a Janu Kuntošovi
klauzura: Depozitář pro umělce
Vyberte si výtvarného umělce a navrhněte pro něj depozitář (a místo pro depozitář). Předpokládáme prezentaci na stěnu v šířce cca jeden metr (podoba umělce, jedno jeho dílo a návrh depozitáře).
Studentské projekty
Matouš Dejmek - ABART
Současnou lokalitu ABARTu v Nuslích vnímám jako vhodnou především z důvodu cenové dostupnosti, nedostatku občanské vybavenosti a odlehlosti. Volím odpadní parcelu na ulici Ctiradova ležící v ochranném pásmu. Jedná se o skryté místo s dostatečným předprostorem, neatraktivní z důvodu hluku a otřesům z vytížené tratě. Zároveň však nabízí možnost rozšiřování. Důležitým aspektem je též vazba na budoucí stanici metra Bratří synků, tramvaj či vlak. Ustupuji od tratě. Zaceluji hranu města clonou v místě největších odrazů hluku. Ulice se napojují na plánovanou promenádu vedoucí od Zahradního města přes Strašnice do Vršovic. Vertikálně je budova členěna do pěti pater. Prostory pro veřejnost i archiváře jsou umístěny v parteru, kde se otevírají do náměstí. Návštěvníkovi se odhaluje provoz domu. Podobně i v interiéru se smývají hranice mezi jednotlivými provozy. Archiv umisťuji do vyšších podlaží. Výraz jasně vychází se svého účelu. Navazuje na industriální charakter okolí plné skladovacích hal. Jedná se železobetonový skelet vyplněný nepálenými cihlami. Opláštění je z profilovaného plechu. Ze stran od kolejí je užita akustická izolace pod perforovaným plechem. Zelená střecha je řešena jako bezúdržbová.
Matouš Dejmek - Depozitář pro Roberta Šalandu
Pro Roberta Šalandu jsou příznačné abstraktní kompozice se zjednodušenými ikonami, základními barvami a prostorovou iluzí. Lákají ho obecně rozhraní (například mezi vážností a humorem, prostorem a plochou). Čerpá z vizuality konzumního světa – reklama, časopisy, průmysl. Samotné obrazy jsou tvořeny jako koláže. Vytrhává symboly nám známé (hory, boty, nuly, klíčové dírky) a vnáší do jiného nezvyklého kontextu. Tyto symboly na plátně násobí a aplikuje i na dalších malbách. Snaží se nás tak přimět k zamyšlení nad zvyklostmi. Výsledkem jsou variace převážně větších formátů.
V návrhu vyzdvihuji prezentaci děl možným kupcům, reportérům či návštěvníkům. Též vnímám jako zásadní vazbu na ateliér. Zároveň však nemám informace o lokaci současného studia, depozitáře, bydliště. Též nevím počet děl ani přibližný přírůstek. Navrhuji proto systém o přiměřených rozměrech (pole = 5x5m), který může být aplikovaný téměř kdekoli. Zároveň vytipovávám dvě skladovací haly v průmyslových okrscích v Praze, které svojí archetypální a čistou formou podtrhují náplň i tvorbu potenciálního nájemníka. Důležitým faktorem je dopravní spojení, zároveň i odlehlost kvůli cenové dostupnosti. V blízkosti obou míst se nacházejí centra, kde působí komunita umělců (Liebeň Art Contemporary, Pragovka Art District).
Samotné rozvržení se snaží reflektovat prostorovou efektivitu, možnost rozšiřování kapacit a odstup od panelů. Vychází z autorova způsobu práce s kolážemi a variacemi. Návštěvník či autor může přizpůsobit jednotlivé pořadí viděného díky velkým panelům, které lze posunout ve čtyřech směrech. Máme možnost překrývat, srovnávat, variovat. Bez posunutí panelů můžeme vidět víc jak 24 obrazů.
Barbora Kurková - Archiv H
Zadáním úkolu pro letní semestr byl odkaz Jiřího Hůly. Archiv, který založil a dlouhá léta vedl, se dnes nachází ve spíše provizorním prostoru. I to ale svým způsobem odpovídá celé jeho typologii. Rostl společně s Hůlou. Přibýval přirozeně, bez výběru, bez odmítnutí. Pouze se zaměřením na specifickou oblast a období. Dnes sídlí v Nuslích a postupně přerůstá pronajatý prostor. Rozhodla jsem se pro něj najít místo nové, s jiným příběhem, kde by archiválií mohlo dále přibývat.
Novým vhodným místem se pro mě stalo jedno z posledních volných nároží na Vinohradech. Pozemek s výdechem z metra a v obklopení velikány architektury. Výdech je nejlépe vidět ze severní části ulice Blanické, až od Riegrových sadů. Z ostatních směrů zůstává téměř skryt. Tento pohled na něj jsem chtěla zachovat a bylo tedy jasné, že nároží hmotově nedoplním a výdech nezastavím. Potřebovala jsem najít řešení, díky kterému se bude archiv vejít do prostoru mezi výdech a skladovací objekt Národního domu. Přirozeně jsem vyčlenila pruh široký pouze 6 metrů, díky čemuž se dá na zbytku pozemku volně pohybovat. Pro veřejnost tak vznikl nový průchod.
Barbora Kurková - Depozitář pro Zdeňka Sýkoru
Při čtení knih a katalogů z výstav zaměřených na Zdeňka Sýkoru, jeho dílo a příběh, mě nejvíce upoutala jeho láska ke krajině. Její zobrazení se v jeho dílech proměňovalo spolu s ním. Vždy tam bylo. I když už pak ve stáří, jak sám Sýkora říkal, bylo jen v duchu. V jeho obrazech se často setkáme s několika místy. Těmi jsou meandry řeky Ohře u Obory a Počedělic, zatáčka u Brlohu a také údolí pod Smolnicí. Právě tam jsem se na základě jeho vztahu k danému místu rozhodla umístit depozitář. Místo, kde bude jeho dílo dále žít. Spousta jeho děl je samozřejmě ve sbírkách po celém světě a i ta, která zůstala v Lounech jsou opětovně vystavována, jak tomu má být. Depozitář tedy není místem, kde by se měla zavřít a zůstat tam navěky, ale pouze tam najít úkryt pro časy, kdy nejsou zrovna vystavovaná. Při tvorbě samotného návrhu jsem pak pracovala s jeho Černobílou strukturou. Její pevný řád jsem přejala a vytvořila si z něj síť. Na tu jsem pak rozmístila skupinu objektů, čistých, v přísných liniích. Ty mírně proměňují údolní krajinu. Najednou do ní vnášejí dynamiku. Jejich výšku jsem ponechala nižší, než jsou koruny i těch nejnižších stromů, a není je tedy možné vidět odjinud než přímo ze Smolnické louky.
Filip Janík - Depozitár pre Františka Jungvirta
Depozitár skla nemá prísne nároky na klímu ako napríklad pri uchovávaní malieb. Nezáleží na teplote, vlhkosti ani na slnečnom žiarení. Preto hlavný sklad na uchovávanie sklenených objektov, nie je ukrytý. Práve naopak, je vyvrátený tvárou do ulice, do peších trás. Depozitár pôsobí ako sklenený výklad obchodu s užitými predmetmi, do ktorého nie je prístup bežný. Stavebný program depozitáru, šitý na požiadavky klienta, ponúka showroomy, ktoré sú akousi reprezentáciou pre potencionálne nových umelcových klientov. Tieto priestory majú výrazne oblé tvary. Pripomínajú formy na fúkanie alebo odlievanie skla. Zároveň to sú trezory, zbudované 3D tlačou betónu, chrániace jedinečné objekty.
Vít Gregora - Archiv pod Vítkovem
Archiv je zapadlý do trojúhelníku na Žižkově zbylém po železniční trati mezi ulici a cyklostezku, která nahradila koleje. Místo v centru, zároveň ale schované, dobře dostupné pro místní i mimopražské badatele a badatelky a jinak obtížně využitelné pro jiné funkce.
Využívám nevhodnosti pro bydlení s nedostatkem světla, což je způsobené svahem z jihu a mohutnou mostní konstrukcí.
Dům navazuje na holý štít posledních z domů a ukončuje blok stejně jako tomu je v okolí. Snahu o napodobení dominanty v podobě výškové budovy a konkurování mostu jsem zavrhl.
Pracuji s typologií malé instituce. Mostu a především jedinečnému průhledu skrze jeho konstrukci z Čiklovy ulice se vyhýbám. Větší hmotu archivu proto umisťuji ke stávající zástavbě. Naopak badatelnu, která se rozprostírá pouze na jednom velkorysém patře umisťuji pod most a otevírám ji výhledům do zahrady a do osy mostu. Dvě funkce jsou kvůli efektivnosti dispozic spojené jádrem. V jeho centru se nachází nákladní výtah, který se otevírá do středu archivu.
Nad badatelnou se nachází pochozí střecha. Badatelna a poslední patro archivu, které může dočasně sloužit jiné funkci, jsou zakončeny šikmou střechou se světlíkem.
Tématem domu je také podchod. Nabízím dvě možnosti. Schodiště, které pohlcuje dům a nachází se pod badatelnou a bezbariérová rampa která obepíná archiv ze zbylých dvou stran. Na římsu vedlejšího domu navazuji hmotou, která svým otvorem v parteru upozorňuje na místo podchodu (rampy), stejně tak tomu je v případě konzoly a podchodu (schodiště) na druhé straně domu.
Podchod se stávám atraktivním díky maximálnímu otevření parteru ve dvou úrovních. Rampu, která se svou délkou vyrovnává s poměrně převýšeným terénem, kopíruje výstavní sál a pomocí více úrovní a strmějších interiérových ramp navazuje z podchodu na recepci s antikvariátem. Při cestě v exteriéru sleduji dění v interiéru.
Archiv navrhuji jako jednoduchý vyzdívaný skelet s fasádou z vlnitého plechu. Skelet nabízí změnu typologie v budoucnu. Vlnitá fasáda reaguje na okolí železnice a vyhovuje klima uvnitř pro archiválie. Fasádu maximálně otevírám v parteru, badatelně a schodišti. Naopak hmotu archivu uzavírám a nabízím pouze velkorysé otvory ve středu pro práci archivářů. Získávám tlumené světlo díky blízkosti k boční fasádě stávajícího domu. Dvě funkce jsou oddělené. Archiváři se potkávají s badateli v místě tomu určenému. Badatelé mohou nahlížet a tušit archiv skrze pohyb po domě.
Matěj Hofmann - Depozitář pro Pavla Humhala
Pavel Humhal je vizuální umělec, pracující převážně v médiu objektů a instalací. Zajímá se o prostorová řešení, inscenuje situace a jejich záznamy, které vychází ze skutečných sociologických či psychologických poznatků a průzkumů. Během své tvorby se přesouvá z „mikrokosmu“ veřejné intimity do „makrokosmu“ vědeckých teorií. Zabývá se překračováním neviditelných hraničních jevů mezi životem a smrtí, čistým a špinavým, přirozeným a umělým, světským a duchovním. Laboratorně bílé stěny galerií používá jako neviditelné hranice, z nichž se se scénickou rafinovaností vynořují objekty. Ty lpí na precizním řemeslném zpracování. Působí až sterilním racionálním dojmem. Využívá technických materiálů, geometrických tvarů a redukované barevnosti. V různých měřítkách objektůse dostává až do třírozměrného prostoru vytvořeného umělcem, který může obklopit diváka. Vtahuje ho do sebe, divák se tak nemůže vymlouvat, že není součástí umění.
Se sochařskou instalací pracuje na podobném principu, jako se sociálními experimenty. Precizně je připraví a pak ustoupí do pozadí. Zachovává si odstup k výslednému artefaktu.
Místo pro depozitář
Při setkání s Pavlem Humhalem ve spodních Holešovicích (Art Distrikt 7) se zamýšlíme nad vznikem vnitrobloků v dělnické části Holešovic zaplněných sklady, dílnami a fabrikami. Porovnávám je s nově navrženou zástavbou developmentu Bubny-Zátory v těsné blízkosti dělnické čtvrti. Domy-bloky generického charakteru se dogmaticky drží zažitých příkladů, které díky překrucování do současnosti nemusejí fungovat. V návrzích nenalézám jakoukoliv práci s vnitroblokem.
Depozitář umisťuji na místo dnešního brownfieldu, na místo budoucího vnitrobloku. Depozitář se stává impulzem pro vývoj vnitrobloku. Domy jej obklopují, vnitroblok se mění, depozitář zůstává. Vzniká nekonzistentní mnohost, vnitroblok tepe životem.
Depozitář pro Pavla Humhala
Depozitář ustupuje ploše vnitrobloku. První patro se stává volnou platformou pro překračování hranic. Využívání je na umělci nebo obyvatelích okolních domů. Horní patra se stávají depozitářem-skříní. Uzavřený objekt do sebe je osvětlen pouze horními světlíky, které zároveň slouží pro přirozené odvětrávání. Objekty se do depozitáře i do jednotlivých regálů dostávají skrze otvor ve stropě a kluzný kladkostroj. Pro člověka slouží minimální točité schodiště. V první úrovni jsou rozměrné regály, na nich je ochoz a regály menší.
Depozitář vstává z popela bývalého industriálního nádraží a přebírá jeho tvarosloví.
Jakub Zeman - Archiv, Depozitář pro Jana Hendrycha
Jakub Slamka - Archiv umění
Archiv je navržen jako kompaktní a samostatně stojící budova, která si vytváří odstup od všeho kolem sebe. Návrh objektu je prvním ze zásahů, který by měl podnítit rozvoj dvorku a okolních objektů bývalé továrny, kde vidím potenciál dalšího působení archivu.
Jakub Slamka - Depozitář pro Karla Nepraše
Umělec je známý svými červenými, strašidelnými plastikami, sochami z ocelových trubek, nebo kresbami s humornou pointou, často však ironickou, sarkastickou a krutou. Ústřední tematikou jeho díla je však dialog, která se promítá téměř do všeho, co vytvořil. Dialog jako jakási hranice střetu dvou rozdílných světů. Co je vážné a co humorné? Může být vtip vážný? Nebo hororová postava vtipná? Právě dialog se stal nosný i pro můj projekt depozitáře Karla Nepraše. Může být depozitář zároveň kotelna? A Kotelna zároveň galerie? Návrh depozitáře umisťuji do centrální kotelny všeobecné fakultní nemocnice od Karla Pragera a snažím se umožnit dialog dvou světů, které jsou sice rozdílné, ale nakonec splynou v jeden, až se umění stane budovou a budova uměním.
Eliška Bártová - abART
Dnešní budova archivu se nachází na adrese Pod Terebkou 15, v pražských Nuslích. Ve svém projektu jsem se rozhodla věnovat se přestavbě této budovy, tak aby byla pro funkci archivu lépe přizpůsobena, než je v současnosti. Vkládám zde kompaktní regály, jež schraňují kilometry polic archiválií. K naplnění všech polic regálů v navrhovaném stavu by mělo dojít dle ročního přírustku cca za 80 let, což je více než dojnásobek doby jeho samotné existence.
Archiv je místem paměti
Schraňuje vzpomínky lidí, aby nepadly v zapomnění. Pečuje o ně. Archivář
se stará o svěřené archiválie, se stejnou pečlivostí jako o vlastní vzpomínky. Bere je do svých rukou, probírá se jimi, třídí je, ukládá je do polic. Každá kniha, brožura či plakát je malým útržkem z kolektivní paměti, i proto je jeho práce tak důležitá. Oprašováním, tříděním a uschováváním starých či stále ještě současných tiskovin archivář umožňuje existenci historické paměti v čase.
Budova archivu
Představuje především vážené místo. Je plné pokladů hlubin paměti, do něž může každý bez rozdílu nahlédnout. K archiváliím je třeba se chovat s úctou. Nahlížení do nich je proto možné v odděleném prostoru za stálé přítomnosti archivářů. Prostory samotného archivu jsou zrakům veřejnosti skryty.
Hůlův archiv je výjimečným místem, kde je pečováno o tiskoviny zpravidla uměleckého charakteru, o něž jiné archivy mnohdy/zatím nejeví zájem. Jeho budoucí existence je však nejistá.
Bohatství archivu nepřetržitě narůstá. Nejedná se pouze o velikost sociálně- historického významu, ale také o jeho samotnou hmotu. Archiv nepředstavuje jen kulturní hodnoty komunitní, historické paměti. Jedná se o masy archiválií, jež tvoří dlouhé kilometry polic, které schraňuje pod svojí střechou budova archivu. Ta musí být ve své hmotě stálá, statická a neměnná.
Železobetonový skelet odolává působení času stejně jako v něm schraňované archiválie. Využití stávajícího železobetonového skeletu městského domu
v Nuslích je tedy nasnadě. Kapacity současných prostor budovy nynějšího archivu jsou již naplněny. Rozvolněním dispozic a uplatněním kompaktních regálů lze archiválie uložit pouze do ploch podpovrchové části stávající budovy archivu. Archiválie však kontinuálně přibývají. Podzemní prostory se plní a archiválie se pozvolna probíjí parterem nuselského domu. Začínají se dostávat na povrch. Zázemí archivářů tak putuje výše budovou, propisuje se na střechu.
Městský dům v ulici Pod Terebkou je součástí nuselské zástavby. Než zde byl ale v šedesátých letech minulého století postaven, procházela těmito místy cesta, jež tvořila spojku mezi dolním a horním nuselským svahem. Utvořením pěšího průchodu budovou otevírám a umožňuji tak veřejnosti pohyb nyní neprostupnou zástavbou a propojuji nuselské části.
Eliška Bártová - KDE JE KDO
O Projektu
Cílem projektu je propojit účastníky projektů Kateřiny Šedé tak, aby mohli zůstat v kontaktu i po skončení akce a zároveň se podílet na tvorbě alternativního společného fotoalba. Fotoalbum má podobu živé koláže - sdílené koláže, kam může každý účastník nahrát svou originální fotografii z probíhající/uskutečněné akce.
Nejlepší je začlenit fotografii do sdílené koláže tak, aby se v ní účastník ztratil, tj. nebyl na první pohled rozpoznatelný.
Výsledné koláže budou zveřejněny na webových stránkách, kde budou veřejně přístupné. Bude z nich také vytvořena hra na paměť a pohlednice, které budou ve fyzické podobě zaslány jejich autorům. Obraz společné události tak bude možné skládat a přeložit a zůstane interaktivní.
Výstava není jen online na webových stránkách, složte si koláž a vystavte ji i u vás doma! Pošlete pohlednici s vytištěnou koláží kamarádovi z akce! Nezapomeňte připsat, koho na obrázku hledat, možná i sebe!
Pravidla hry
1 Vyfoť svého kamaráda na akci Kateřiny Šedé.
2 Přejdi na její stránku do kategorie příslušného projektu. 3 Vystřihni fotografii svého kamaráda.
4 Nahrajte fotografii do běžného fotoeditoru.
5 Fotografii pojmenujte a uložte!
6 Přidejte ji kreativním způsobem do sdílené koláže
7 Schovejte kamarádku do koláže!
8 Napište do chatu, koho jste skryli!
Fotografie z instalace Artsemestru: Jakub Demartini a Kristína Opálková (Ateliér fotografie II)
Tereza-Stepanova-Architektura-archivu-staz-KTDU.pdf