Marie Urbánková oceněna na festivalu NAFF

Diplomový film Máma má vždycky pravdu Marie Urbánkové z Ateliéru animace a filmu UMPRUM byl oceněn na 17. ročníku mezinárodního festivalu NAFF (Neum Animated Film Festivala) v Bosně a Hercegovině jako nejlepší studentský film. Krátký animovaný film ukazuje, co by se stalo, kdyby máma měla vždycky pravdu.

Marie Urbánková oceněna na festivalu NAFF

Vznikl v koprodukci se společností MAUR film a byl podpořen Státním fondem kinematografie a Nadačním fondem FILMTALENT ZLÍN.

Neběhej, upadneš! Nešťourej se v nose! Nedělej obličeje! Nepij to pivo! Fakt budu mít po špenátu svaly, jako má pepek námořník?
Milan má obrovské břicho a nikdo neví proč. Diety ani urputné cvičení nepomáhá. Velké břicho mu přináší mnoho komplikací. Obyčejné nasazování ponožek se mění v pekelnou misi. Sledujeme příběhy několika hrdinů, z nichž každý má netradiční starosti. Kde je jejich původ?
Film pro všechny děti, film pro všechny mámy, film pro všechny táty, protože rodina je hrdinství!

Marie Urbánková vzbudila zájem veřejnosti již svým předchozím studentským Filmem Betonová Džungle, nebo 107 let Bohunky Nobilisové, kde pomocí animace pohlednic sleduje 100 let naší nedávné historie.

Námětem filmu jsou největší nesmysly, které se malým dětem říkají.

Když jsem přemýšlela, čemu bych se měla věnovat ve své diplomové práci, chtěla jsem vzít něco úplně jednoduchého a zábavného. Velmi mě inspiroval film „Enough“ jehož autorem je Anna Mantzaris (https://www.youtube.com/watch?v=cx5z_p21cfs). Obdivuji jeho naprostou jednoduchost a vtip.

Spousty z nás si dodnes nesou taková malá „traumata“ z dětství. Jedna má kamarádka, které maminka tvrdila, že se nesmí vyčůrat v moři, jinak ji to bude pálit se dodnes ve svých 26 letech v moři neodváží vyčůrat, i když ví, že je to blbost. Napadlo mě, kolik takových nesmyslů asi existuje.

Udělala jsem průzkum a získala jsem kolem 100 takových situací. Pracujeme s nejznámějšími a nejčastějšími nesmysly, aby se každý divák dokázal alespoň s pár situacemi ztotožnit a pochopil tak celý film.

„Když budeš šilhat, zůstane ti to!“

„Když budeš jist špenát, budeš silná jako Pepek námořník.“

„Nedělej ksichty, zůstane ti to.“

„Když sníš pecky od melounu, vyroste ti v břiše meloun.“

„Když budeš skákat a dupat, propadneš se do západního Německa, Číny nebo pekla.“

„Když budeš jíst ve stoje, budeš mít tlustý nohy.“

„Když si budeš vytahovat holuby z nosu, naroste ti chobot.“

„Když se budeš šťourat v nose, budou ti tam parkovat autobusy.“

„Když vypiješ hodně vody najednou, budeš mít v břiše žáby.“

„Když si sáhneš dovnitř do pupíku, rozváže se ti.“

„Když budeš jíst syrový těsto, nakyneš a vybouchneš.“

„Když budeš pít pivo, nevyrosteš.“

„Když budeš jíst hodně mrkve, uvidíš až za roh.“

„Když spolkneš žvýkačku, zalepí se ti střeva.“

Tady je část příkladů a situací, z kterých by měl být film poskládán:
Nejnáročnější část na celém filmu pro mě byl scénář. Námět ke mně přišel jednoho dne úplně náhodou a byla jsem si jistá, že je to ono. Co se týká technologie měla jsem také jasno, jak má film vypadat. Posunutí námětu do funkčního scénáře pro mě byl ovšem největším problémem.

Finální scénář je o Mirkovi. Mirek je stydlivý třicátník, který touží po lásce, ale život mu komplikuje jeho obrovské břicho. Z okna sleduje svět kolem, všímá si zamilovaných párů, maminek, dětí, rodin a vnímá, že jediný, kdo má tak velké břicho jako on sám, jsou těhotné maminky. Z okna sleduje chlapíky, kteří se cpou hamburgery a párkama v rohlíku. Mirek má strach z každé kalorie, takže chroupe mrkev. Doma je sám a je mu smutno. Snaží se své břicho vycvičit podle fitness videí v televizi, ale je to k ničemu. Jednoho dne už toho má dost, vezme letáček s výzvou k vyšetření a vyráží do futuristické budovy nemocnice. V nemocnici mají lékaři spoustu komplikací, přes obrovské břicho nemůže Mirek zajet do tunelu na CT vyšetření.

Nakonec udělají všechny testy a dozvíme se, že Mirek má v břiše obrovský meloun. Je sice bezva, že hlavní hrdina ví, co se stalo, ale meloun v břiše nikdo neoperuje a bude s ním muset žít dál. Cestou domů mu je smutno, a tak zapadne do baru, kolem kterého se vrací domů. V baru mu již velmi rozevlátý štamgast položí panáka na jeho obrovský břich a zhroutí se. Slečna, která stojí vedle, vezme štamprli a kopne jí do sebe. Směje se a Mirek se taky směje. Dělá si legraci z břicha a jeho sebevědomí roste. Je tady láska! Mirek se už nebudí sám, ale vedle sebe má slečnu, kterou potkal v putice. Následuje slet záběrů z jejich života. Zařizují spolubydlení a jeho břicho se při tom skvěle hodí: když potřebují vyměnit žárovky, jeho slečna mu vyleze na břicho a žárovku vymění. Mají krásnou svatbu a čekají dítě. Na porodní sál sice odvezou málem Mirka, ale nakonec všechno dobře dopadne a je z nich šťastná rodina. Děti jezdí tátovi po velkém břiše autíčky a z něj je skvělý táta! Jednoho dne jsou všichni na výletě a nejmenší syn pije vodu z láhve jak o život. Má totiž příšernou žízeň.

Maminka ho upozorní, že když bude pít tolik vody, tak bude mít v břiše žáby! Ozve se kváknutí. Najednou vidíme Mirka, který ztuhne a dostáváme se do černobílého světa retrospektivního záběru, kdy se jako malý kluk láduje na dětské oslavě melounem. Jeho maminka ho upozorní, že pokud se bude takhle cpát melounem, tak mu z pecky vyroste v břiše meloun.

Během této hlavní linie vyprávění se nám v příběhu objevují záběry určitých podivností, které vstupují do hlavní dějové linie. Vidíme chlapíka s obrovskýma ušima, který způsobí autonehodu. Během cesty do nemocnice potká Mirek běžce v elastickém obleku, který se při každém pokusu o běh natáhne jak široký, tak dlouhý na chodník. Při cestě z nemocnice náš hrdina potká obrovského svalovce, který svou postavou udělá díru do autobusu, kam chce nastoupit. Divák si všímá malých podivností, které dělají ze světa, který je na první pohled naprosto obyčejný, svět podivný. Všechny dějové linky se nám potkají v závěru, kdy po Mirkově retrospektivě do dětství následují černobílé záběry všech podivínů z filmu.

Chlapečka, který pořád utíkal, a tak ho máma varovala, že když bude běhat, tak upadne. Svalovce, který jako malý nechtěl jíst špenát, ale po příslibu svalů, jako má pepek námořník ho do sebe natlačil. Chlápek, který způsobil autonehodu dělal jako kluk obličeje na mladší sestru a když mu maminka řekla, že jestli bude dělat tyhle obličeje, tak mu to zůstane, má uši jak slon. Celý svět funguje tak, jak by to vypadalo, když by mámy měli skutečně pravdu a jejich výstrahy se naplnily.

Důležitým momentem ve scénáři byl pro mě problém hlavního hrdiny.

Kdybychom vybrali, třeba chobot místo nosu, bylo by to na první pohled něco nesmyslného. Ale s tím že má někdo břicho velké jako balón, lze pracovat jako s něčím zcela normálním, díky čemuž jsou pravidla a systém celého filmového světa odkývány divákovi postupně v průběhu celého filmu.

Film by měl být určený dospělému divákovi, ale byla bych ráda, aby pobavil třeba i starší děti. Ty se s některými situacemi můžou ztotožnit, nebo je třeba chobot místo nosu a všechny absurdní momenty filmu pobaví. Primárně bych chtěla, aby byl snímek zábavný, ale současně aby třeba trochu podprahově vedl k zamyšlení ohledně věcí, které dětem říkáme.

Po technické stránce bych ráda pracovala opět s barevným papírem, jako v mém předchozím filmu „Betonová džungle“. Barevný papír je medium, které mám strašně ráda. Umožňuje minimalistické pojetí, jednoduchou stylizaci a čistý výsledek. Předchozí film byl takový experiment, 3D loutky jsem zasadila převážně do 2D prostředí. Když jsem přemýšlela o technice, kterou bych si ráda zkusila zde, napadlo mě tento princip otočit a pustit se tím do dalšího experimentu.

Ráda bych animovala stop motion na multiplánovém stole (animační stůl s řadou skel nad sebou, pomocí kterých se skládá celý obraz. Skla nejen vytvářejí prostor a hloubku ostrosti ale umožňují animaci ve vrstvách).

Na multiplánovém stole by ležely 3D kulisy, prostředí, ve kterém by se pohybovaly 2D loutky. Ráda bych, aby loutky měly ploché kostry a mohly ohýbat ruce, natahovat se do prostoru. Zároveň bych chtěla občas využívat principů kreslené animace a vyvarovat se tím rozdělení těla na „buřtíkové“ části, které mě v papírkové animaci zas tak nebaví. Měla bych tedy vystříhaných mnoho fází, které bych na multiplánu točila tak, jako by šlo o klasickou kreslenou animaci. Ráda bych pracovala s tímto experimentem a zkusila, co vše mi dovolí. Tato technika je poměrně vzácná, ale najde se pár inspiračních zdrojů, které se mému záměru blíží. Například snímek „Queenie“, National Park Studios (https://vimeo.com/139304309).

Nejprve jsem chtěla, aby byl snímek němý a maminčino varování „coby, kdyby“ bylo ukázáno úplně jinou stylizací na jakési vysvětlovací tabuli. Toto jsem se ale rozhodla opustit a film by byl dabovaný. Když se například řekne „Nešťourej se v nose, budou ti tam parkovat autobusy!“ tak to člověka nezarazí, ale ta vizuální představa, ke které mnohdy nedojde, ta už člověka zarazí. Proto bych si tento efekt překvapení, znázornění všech bizarností ráda schovala na konec.

 

Zdroj: http://www.maurfilm.com/portfolio-items/mama-ma-vzdycky-pravdu/

 

Režie – Marie Urbánková
Scénář – David Dvořák, Marie Urbánková
Animace – Marie Urbánková, Matouš Vyhnánek
Střih – Juraj Ondruš
Hudba – Kateřina Koutná KAT
Zvuk – Martin Večeřa
Kamera – Jaroslav Fišer
Postprodukce – Bohdan Buďárek, Matouš Vyhnánek, Matěj Piňos

Producentka – Mária Môťovská, MAUR film
Koproducent – UMPRUM

Délka – 7:39 min.