z domu ven #39: Minh Thang Pham

Zastavila nás cizinecká policie.

Zastavila nás cizinecká policie. “Con có hộ chiếu không, co khong con?” podíval se na mě hned táta. Byly jsme právě v autě. “Nhanh, Nhanh!” vykřikl na mě. Už jsme to jednou zažili, věděli jsme co dělat. Byli dva. Ten první, tlouštík, černé brýle, zavalitý krunýř na krku, si vzal můj pas. Zatímco ten druhý, vychrtlý, vysloužilý veterán, si vzal pas táty. Tlouštík se na mě ušklíbl, vytáhl vysílačku a zabručel svůj kód jednotky. Z vysílačky se ozývalo jen mlhavé šumění. Tlouštík na mě pokývl a nejapně se usmál. Otevřel příslušnou stránku pasu a jeho obočí se svraštila, až se spojila v jeden celek. Několikrát pas otáčel. “…nó ták tohle teda…ale tohle už téda nepřečtu” odfrkl si a sundal si své černé brýle. Jenže pořád, ať se snažil sebevíc, veškeré úsilí přešlo vniveč. ”No tak to zkusíme jinak jó…” zakňoural do vysílačky, která odpověděla v podobné zakňučení. Pořádně se nadechl a vyštěkl “M - M - M - M- jako Michal”, a pořádně se zapotil. “I-I-I jako Iveta!..co? Iveta s měkkým, ježiši”. Dal si na moment pauzu a poté pokračoval: “dóbrý?, tak dál a teď už rychle jo? N - jako hm jako Nina, H - jako Hanka a teď mezera pak T - jako Taťána, H - jako Honza, A - jako Angrešť, N - jako Nina zase, G - G - hm - G jako Gustav” a vylil tohle všechno do vysílačky. Na jeho čele se tvořily kapičky potu. Po nepatrné pauze opět pokračoval “a teď je mezera a pak P - jako Pavlína, H - jako Hanka, A - jako Adolf, M - jako Mikuláš” Otřel si pot z čela a vydechl si. “nó a ještě číslo pasu, tak první je jen písmeno a pak jsou jen čísla, jó” a pak to vypustil “N - jako Nina, máte? a teď čísla - Jedna - Šest - Osm! - Tři!  -Šest! -PĚT! - JEDNAA!” a poslední čísla dořekl s vypětím sil atleta, který dobíhá cílovou pásku po dlouhém marathonu. Pořádně se nadechl a po nepatrné pauze se ozvalo další hmyzí zaštěbetání. “V pořádku” ušklíbl se na mě znovu tlouštík a podal mi zpátky můj pas. Táta na mě mezitím čekal, jeho pas už byl vyřízený mnohem dříve. “Cảnh sát ngu, cảnh sát ngu!” odplivl si v tichosti táta při odchodu policistů. Já jsem nevěděl co říci, mlčky jsem jen přikyvoval. Dlouho jsem v sobě už něco zadržoval, bylo mi po celou tu dobu nevolno a intenzivně jsem se potil. Musel jsem rychle vypadnout, vystoupil jsem z vozu a snažil se tomu všemu utéct. Chtěl jsem někomu zavolat. “‎‎Pourquoi la guerre? Haha” směje se mi do telefonu Jacques Derrida” Jacques se smál, sledoval jedním okem televizi a druhým okem ke mně promlouval. “Le treblement de terre se rapproche, la terre craquelle, haha” pokračoval zase Jacques. ”Jacquesu, ty to ale nechápeš, já se cítím jakoby bych byl rozťatej na několik půlek, na více částí, má hlava, mé ruce, nebo mé tělo - kam patří?” Jacques dokázal být na dvou místech zároveň. Dokázal se rozložit na několik částí. Byl jedna - dvě - tři - nebo čtyři až vícero částí. A když chtěl, dokázal se složit zase zpátky. “Le treblement de terre se rapproche, la terre craquelle, haha” pokračoval zase Jacques. Opakoval tuhle smyčku dokola a přitom se ustavičně smál.  Už jsem to nemohl vydržet a šíleně jsem se na něj naštval: “Hej Jacquesu, kde je moje tělo, pověz mi, kde je mé tělo? Vrať mi mé ruce, vrať mi mé torzo, vrať mi má ústa!” Jacques se na chvíli odmlčel. Celé tělo mě bolelo, svaly mi ochably, kosti mi ztěžkly. “Jacquesu, ztratil jsem jazyk! Ztratil jsem jazyk!” křičel jsem na něj ještě víc. “Jacquesu, ty podvodníku, vrať mi mé tělo!” Ale Jacques na má slova nereagoval, zřejmě mě už vůbec neslyšel, přestal mě úplně vnímat. Bylo večer, nahoře nebe, ošklivé a modré, ozářené zlatými hvězdami. Jeho oko na mě naposledy mrklo a poté, v jeden okamžik, v jeden moment, v jeden čas, se rozplynulo ve vzduchu.