František D'Agostino, student Ateliéru volného umění II UMPRUM, na sebe v posledních dnech upozornil pozoruhodným lezeckým výkonem, kdy v Yosemitském národním parku zdolal legendární stěnu El Capitan volným stylem cestou El Niño za méně než 24 hodin. Před ním něco takového dokázali jen čtyři lidé na světě. Zkušenost z lezení a snahu o dosažení etablovaného místa v oblasti umění promítl i do své klauzurní práce, která byla k vidění na výstavě ARTSEMESTR léto 2026. Vyjadřuje v ní vztah těla, identity a sebeprezentace, která se navzdory talentu stává klíčovým prvkem k dosažení slávy a širokého povědomí.
Výstavy
Tento letní semestr byl pro mě přelomový, jak lezecky, tak umělecky. Začal tím, že jsem měl svoje dvě první výstavy. V březnu běžela site-specific instalace “Every Breath I Take” v galerii NIKA, kde jsem vytvořil velkou igelitovou plíci, která se nafukovala a vyfukovala celým prostorem uzavřené vitríny. Zajímalo mě otočit pozornost na galerii samotnou a vdechnout jí tímto symbolicky život. Pracoval jsem primárně s hmotou vzduchu, který nevidíme, a tedy ho ani nevnímáme jako „něco“, snad podobně jako prázdný prostor galerie bez výstavy. „Nic tam není“, řekli bychom. Svou instalací jsem vzduch („nic“) rozproudil a ohraničil, čímž jsem upozornil na jeho existenci a zpochybnil divákovu jistotu o tom, kdy je galerie plná a kdy je prázdná.
Chvíli na to jsem také jako první vystavoval v obnovené galerii KVU v Karlíně. Na výstavě „Gate of Revelation” jsem představil stejnojmenné velkoformátové litografie, které vznikaly pod vedením Jany Hubatkové v litografické dílně UMPRUM. Tisky byly rámované strukturami, které jsem tesal přímo do zdí prostoru. V grafice jsem se inspiroval náhodnými strukturami kamenů, které jsem přenášel a různě vrstvil na litografický kámen, kde potom pomocí tužky a odbrušování vznikla výsledná kresba na tisk. Struktura vytesaná do zdi volně vycházela ze vzniklé grafiky.
Amerika
V půlce dubna jsem pak odletěl do Ameriky, s cílem lezení v Yosemitském národním parku. Kromě lezení jsem se tam snažil taky natáčet záběry, fotit a psát. Do konce léta snad vznikne menší film. Lezení se věnuji už dlouho a za dobu, co jsem na škole jsem už stihl zajímavé výstupy v Alpách, výlet do Ameriky (2022) i dvě expedice v Pákistánu (2023 a 2024). Vracel jsem se na známé místo, ale tentokrát jsem chtěl vyzkoušet něco nového, jiný styl. Zdolat slavnou stěnu El Capitana volným stylem za jediný den. Tušil jsem, že kdybych cestu El Niño zkoušel vylézt tím bigwallovým stylem, kdy se leze po dobu více dní a vše si taháte s sebou, s vysokou pravděpodobností bych uspěl. Jestli to ale dokážu do 24 hodin, to jsem nevěděl, takže vznikla nová výzva a ty mám rád.
S americkým lezcem Samuelem Strohem jsme sice spolu lezli poprvé, ale sedlo nám to krásně a výsledky byly lepší, než jsem si dokázal představit. Teda, abych psal upřímně, tak já jsem si to tak i představoval, protože mám velké sny, ale doopravdy to zažít, bylo něco výjimečného.
Poté, co jsme vylezli za den (přesně 18 hodin 21 minut) cestu El Niño, přesunuli jsme se kousek vedle a střihli si to ještě jednou cestou Golden Gate, což vyústilo v neskutečný maraton lezení, který trval 26 hodin. Už bez jakéhokoli tlaku na úspěch jsme ani ne týden poté vyrazili „na rozloučenou“ zkusit cestu Father Time. Patří také mezi nejtěžší cesty v údolí a vede na Middle Cathedral Rock tyčící se přímo naproti El Capitánovi. Lezením této trasy jsme strávili necelých 15 hodin, lezli jsme tentokrát přes den hezky od východu do západu slunce.
Jsem hrozně vděčný, že jsme se Samem vytvořili super tým a mohli jsme zažít tolik lezení. Neméně jsem vděčný svojí rodině, která mě v tom plně podpořila. Bez ní by to vůbec nešlo! A v neposlední řadě oceňuji taky shovívavost mých ateliérových vedoucích a pedagogů k mojí absenci. Jsem rád, že jsem si tentokrát kvůli tomu nepřerušoval studium jako jsem to udělal v roce 2022.
Artsemestr
Vrátil jsem se v květnu, přesně dva týdny před obhajobou klauzury s nápadem na tak trochu jinou instalaci. Místo natlučeného hřebíku jsem do zdi umístil dva lezecké nýty a místo obrazu jsem na ně pověsil takzvanou portaledge, tedy závěsnou postel, na které se spí při několikadenním zdolávání velkých skalních stěn. K tomu jsem přidal několik umělých chytů, aby se do postele dalo vylézt a zase z ní slézt. Vzniklo jakési pódium, na kterém jsem trávil čas po dobu vernisáže a výstavy, ale zároveň tam v době mé nepřítomnosti mohl vylézt kdokoli jiný. Chtěl jsem vytvořit časoprostor mezi rolemi horolezce a studenta umění. Šlo mi o to najít nějakou plynulou tranzici mezi expedičním módem a městským životem. Hateři můžou říct, že jsem se akorát vykašlal na klauzuru a potřeboval jsem zabít dvě mouchy jednou ranou, ale pro mě měla tato akce hlubší význam. Vyjadřuji tím svoji identitu. Po celou dobu svého studia v sobě válčím a hledám východisko ze své rozpolcenosti. Po návratu z Ameriky jsem cítil, že nastal dobrý moment, a že jsem ve správném rozpoložení propojit dva světy a výslednou performance jsem vnímal jako takový svůj coming-out.
Kromě identity jsem řešil také téma sebeprezentace, na něž narážím v lezení i v umění. Přemýšlím nad tím, jak dnes veřejně prezentujeme svoji práci nebo svoje aktivity. Kolik produktivního času tím trávíme? Jakou roli při tom hrají naše těla a naše identity? Pokud se chci lezením nebo uměním živit, bohužel nestačí jen dobře lézt, nebo dobře malovat. Musím to, co dělám marketingově propagovat, soutěžit o zájem, ať už skrze opencally, Instagram, nebo jiná média. Sebeprezentaci se v těchto odvětvích nevyhnu. Frustruje mě, kolik času mi to bere. Frustruje mě, že systém odměňuje více ty, kteří se lépe sebepropagují (nebo mají peníze, aby to někdo dělal za ně), než ty, kteří se více soustředí na svoji práci/činnost zájmu. Je těžké vyvažovat kapitál kvality s kapitálem pozornosti. Rozhodl jsem se tento fenomén ironicky podpořit a zároveň na něj kriticky upozornit. Otočil jsem tradiční princip výstavy, kdy vystavuji svoji práci, která mě reprezentuje. Místo toho jsem vystavil sám sebe jako reprezentaci toho, co dělám a jako svojí práci.
Zajímala mě vzniklá komunikační situace mezi tím, kdo je zavěšen a tím, kdo se kouká. Za dobu výstavy jsem měl mnoho zábavných a zajímavých rozhovorů a interakcí s návštěvníky výstavy. Bavilo mě třeba, když mi jeden malý kluk po chvíli nesmělého pozorování daroval náplast a odešel. Nebo když mi moje žena přinesla svačinu a musela vylézt nahoru, aby mi dala pusu. Někteří lidé za mnou zkoušeli vylézt a některým se to i povedlo, pak jsme si povídali zavěšení spolu. Hodně lidí působilo překvapeně a pobaveně. Pro mě bylo zábavné sledovat, jak lidé nachází odvahu a zkouší lézt nahoru, když jsem v posteli neležel sám. Některým se to povedlo a jeden z nich mi nahoře napsal na zeď: “Byl jsem tu!”. Našly se i kritické hlasy typu: „to není umění“ nebo „a stačí to, jen tak tu viset?“, ale celkově jsem měl dojem, že reakce většiny z diváků, kteří reagovali, byla pozitivní. Věřím, že instalace a moje performance spoustě lidem poskytla zajímavý zážitek. Akce mi určitě otevřela další možnosti vyjadřování a témata, která plánuji prozkoumávat dál. Sám jsem zvědavý, co vymyslím dalšího.
František D'Agostino
